The Beatles: Rooftop Concert
The Beatles: Rooftop Concert
Obsahy(1)
Poslední koncert skupiny The Beatles, který byl odehrán na střeše nahrávacího studia Apple v Londýně 30. ledna 1969. Ve filmu zazní skladby "Get Back", "Don't Let Me Down", "I've Got a Feeling", "One After 909" a "Dig a Pony". (cinci)
Videá (1)
Recenzie (17)
No prostě jako poslední koncert mé oblíbené velmi oblíbené rockové hudební skupiny THE BEATLES, je tento jejich poslední koncert ten asi nejlepší z jejich koncertů :-) Ikdyž jejich poslední ale můžu říct že stál opravdu za opravdoví a skvělí zážitek, poslech tak i skvělou podívanou na kterou se jen tak nezapomíná :-) ()
Vrchol filmu - Paul a John sa na seba divaju a hraju, eye to eye. Ten film ukazuje, preco mam rad kapitalizmus, Alexandrovci na streche urcite nekoncertovali. Nemozem vsak tento film ohodnotit, lebo najviac sa mi pacili prispevky ludi, ktori zrejme o existencii tohto filmu nevedia, alebo sa na nom nepodielali, napriklad, leziaci kameraman, recepcna Debbie, alebo Jimmy, to su hrdinovia, samozrejme okrem pätice muzikantov, ktori to dali kralovsky, aj napriek oziabnutym prstom. ()
Ač usilovně pátrám ve své děravé paměti, tak jsem pravděpodobně nikdy nebyl členem žádné kapely, která by prodala přes miliardu desek. Ale kdybych jím byl, tak bych chtěl ukončit kariéru přesně takhle - nad hlavami nic netušícího náhodně procházejícího publika si zahrát jen tak pro prostou radost z hudby. ()
Jedno z nejlegendárnějších vystoupení nejen Beatles, ale celé hudební pop kultury posledních padesáti let. Svědčí o tom i četné parodie v mnoha filmech, ať už hraných či animovaných. A tímto krátkým živým koncertem pro úzký okruh svých spolupracovníků, pro náhodné chodce, pro oko kamery natáčející poslední záběry do trezorového filmu Let it be a hlavně pro sebe jakoby se chtěli rozloučit s Beatles, s těmi roky hvězdné slávy a sami se sebou navzájem, aniž by tušili, co ještě přijde a nepřijde. ()
Aura posledního broučího koncertu je sice slušně rozechvívající, ale tím to bohužel také hasne. Od samého úvodu je totiž přítomen Yoko faktor, kdy se zmíněná proplétá mezi kapelou v samozvané pozici dalšího člena kapely - a to samo o sobě mi zážitek kazí. To samé se týká prostřihů na nic netušící nebo přímo lakonické lidi na ulici. Nepotřebuji slyšet, co si Londýňané na konci šedesátek mysleli o "tomto druhu hudby". Navíc než se kluci rozehrají do pořádné nálady, je konec, takže jako poslední živé zamávání dostačující opravdu jen svou existencí. ()
Reklama