Arrietty ze světa půjčovníčků

Každý bychom asi chtěli takového kamaráda, jako je Šó... někoho, kdo by se o nás zajímal, ochraňoval nás a byl by ochoten pro nás obětovat i své vlastní zdraví. Někdo, pro něhož bychom se stali navždy jeho součástí a on zase naší... někdo na koho se nezapomíná. Mijazaki má neuvěřitelnou schopnost přesně taková pevná přátelství zobrazovat, což je sice strašně hezká emotivní záležitost, ale člověk potom častokrát trpí pocity méněcennosti, protože něco takového nezažívá ve svém reálném životě. Není to fér, já chci taky svého Šó! (27.08.2014)

Jak se dalo čekat od studia Ghibli, prostředí bylo kouzelné. Hudba byla padnoucí, člověk by u ní snadno padnul do melancholie. Co se týče designu postav – jasné Ghibli, kde v každé postavě zahlédnete kousíček jiné (jak té, co již vykoukla na světlo světa, tak i těch případných budoucích). Je to milý příběh, pro děti, dospělí v něm zahlédnou zase cosi víc. Celkově pěkná pohádka, pro děti jako ušitá na míru – kdybych nějaké měla, tohle bych jim ráda pustila. Bohužel mě to zřejmě moc nesedlo. Na konci jsem si totiž přišla strašně ošizená, jako bych neviděla celý příběh. Na konci nebyla má reakce "jé, to bylo pěkný", ale "to je jako všechno?". Působilo to na můj výsledný dojem tak rušivě, že musím dát 3*, ale jsou to velmi dobré 3*. (22.09.2013)

Co se Mijazakiho filmů týče, jedná se pro mě asi o jeden z nejvíce povedených snímků, společně s bájnou princeznou Mononoke samozřejmě. Velmi krásná a ve své podstatě prostá pohádka o jedné z posledních, ne li poslední rodině Půjčovníčků, snažící se najít své místo mezi lidmi. Opravdu nádherná animace, jak je u studia Ghibli zvykem, je doplněna úžasnou hudbou, která se k příběhu a prostředí dokonale hodila. (24.05.2021)

Vtažení do příběhu mne úplně nadchlo, na nic se nečeká a my poznáváme maličký svět trojčlenné rodinky pidilidí, záhy se pak vydáváme se sympatickou 14-letou Arriettou na její první "půjčovací" misi, která se ale nevydaří zrovna podle představ. Po úchvatné úvodní půlhodince začne děj trochu skřípat (v domě se pidilidi ukrývají už několik generací, tak jak je může nově příchozí člověk tak rychle najít?), motivace a činy trochu haprují (proč je najednou hospodyně tak zlá?) a emoce jsou příliš rychle vytvořené a nepřirozené (celá diskuse o pidilidech jako vymírajícím druhu). Zas tak moc to ale nevadilo, stále jde o půvabnou pohádku s neskutečně nádherným a detailním ghibliovským vizuálem, dokonalou animací a působivou netradiční hudbou francouzské zpěvačky a harfistky Cécile Corbel. (31.10.2012)

Opäť som podľahol ručne kreslenej animácií, že som mal chuť sa tam hneď ocitnúť a nasávať tú krásu. Pekný, kľudný príbeh s ne-tuctovým koncom. Kľudný, myslím v porovnaní s digitálnymi rozprávkami typu Madagascar 3. Je to proste úplne iná trieda. Boli tam aj momenty ktoré ma trochu dojali, ale nebudem spoilovať. Charakery postáv boli tiež veľmi dobre vykreslené, napr. flegmatický otec konajúci s rozvahou a istotou sa mi fest rátal, aj tá jeho mini dielnička kde si vyrábal samé úžsané veci :). Som zvedavý na ďalšiu réžiu Yonebayashiho. (25.08.2013)