Zvuk hluku

Interesantnější symbióza obrazu a zvuku tu ještě nebyla, respektive možná byla, ale já se s ní zatím nesetkal, neočekávám, že v životě ještě uvidím film, který by mě svou “milou šílenosti“, tak příjemně překvapil... Nebýt nevyváženosti první a druhé půlky, o které se už rozepsal Matty, neváhal bych s absolutním ohodnocením, škoda, přesto budu na “Sound of Noice“ s láskou vzpomínat... 80% (08.12.2013)

Ne, žeby svérázní hudebníci vyplnili má postupně vybudovaná očekávání naplno, tedy třetí číslo mi ve finále připadalo jako menší, postavami nepřiznané fiasko (ale můžou za to i jejich zbabělí protivníci z orchestru uvnitř sálu, kteří kdyby pokračovali ve hře, dali by vzniknout teprve velkolepému prodlouženému dvojkoncertu :)), ale jinak... SUPER, VÁŽENÍ! U současné komedie se mi jen velmi zřídka přihodí, že by mě některá z nich takto nahlas rozesmála a přivodila chvílemi téměř nekonečný výtlem. Projekt neobyčejné hudební skupiny účinkující ve filmu hýří skutečně neobyčejnými nápady, zvláště první dvě nečekaná vystoupení v nemocnici a v bance představují jedinečnou performanci toho snad úplně nejlepšího vytěžení ze zdejšího námetu, který již sám o sobě dokáže snadno nabourat představu potenciálního diváka ve smyslu, že vše zajímavé na plátně už dávno spatřil. Jenže Švédové na poli komedie rozhodně nezahálejí už pár desetiletí, dokážou pořád kráčet o krok vpřed a vtipným způsobem rozehrát nápady vylovené z jinde nedosažitelných balíků ze studnice nesmírně originální invence a absurdity, tentokrát čerpající z hudebních rytmů, zvuků a neotřelé vzpoury proti konvencím, že prostě žasnu... a zároveň mám během toho filmu i po něm úžasně pozitivní náladu. Zvuk hluku zůstává nápaditou komedií až do konce a přizpůsobuje tomu i závěrečné vyústění, které naštěstí nekráčí v aktuálně populárním trendu proměnit téměř každou komedii dřív či později na drama. Tady se hraje (a doslova hraje) se stejně chytlavým nadhledem a rytmem až do konce. Většina herců je též sympatická a Bengt Braskered coby detektiv bez hudebního sluchu zajišťuje zábavu i mimo největších zážitkových (hudebních) atrakcí filmu, ke kterému se jistě budu rád vracet. [90%] (22.05.2023)

Roztáhnout devítiminutový originální kraťas na celovečerní stopáž se moc nepovedlo. Zbylo pár výborně vymyšlených hudebních scén a zcela nesmyslný příběh, který je korunován neslaným nemastným závěrem. Hudební teroristé jsou zkrátka stále zábavní, policisté bez hudebního sluchu vůbec. Radši si zase znova pustím ten původní krátký film. (07.12.2013)

Originální, dynamický, svého druhu jedinečný experiment, který se jen tak nevidí. ALE: Ač určitý filmový manifest alternativního umění, natočený je tak moc nealternativně. Konvenčně. Navíc žánrový mišmaš. ~ Mimořádně zajímavé pasáže střídají hluchá místa, jako celek mně Sound of Noise přijde poněkud nekompaktní, možná i chaotický. Navíc zvolený způsob oslavy alternativy je z mého pohledu násilný, navíc se bere moc vážně. Nemám rád terorismus, proč bych měl mít rád hudební terorismus, přestože chápu, že je vše myšleno v nadsázce a jako protest proti současným konvencím. Stejně jako nemám rád ovlivňování lidí, násilné vnucování čehokoliv komukoliv, nebo omezování druhých svými potřebami či vkusem apod. V tomto smyslu mám s filmem problém. ~ Přestože alternativní kulturu upřednostňuju před masovými záležitostmi, zde bych naopak soucítil s komisařem Amadeem a dlouho si pak vychutnával to slastné mírumilovné ticho, jež se místností rozprostře po skončení filmu. (10.05.2012)

Hudobný terorizmus som si doteraz spájal s MTV nation, no evidentne som si pojem zle zaradil. Opäť raz moderné umenie a škandinávska originalita prekvapili. Zdanlivo na celovečernú minutáž neroztiahnuteľnému kraťasu sa podarilo vtlačiť zaujímavú myšlienku a hoci to v druhej tretine vyzerá, že bubnovej anarchii dochádzajú nápady, finálna poetika vyvedie z omylu. Hudba je totiž všade a vo všetkom. (11.06.2011)