Aurora

Zjednodušeně vzato jsou dva typy filmových vrahů. Ti, kteří jsou motivovaní nějakým konkrétním externalizovaným cílem (např. pomstou - Beatrix Kiddo) a ti, které ženou převážně vnitřní, obvykle zcela iracionální a nezacílené pohnutky (např. Joker). Samozřejmě nic není černobílé a každá pomsta vychází i z nějaké osobní touhy, zatímco jakékoli šílenství si dřív nebo později najde určitou vnější, byť třeba abstraktní, oběť (snaha rozložit systém - Gotham), ale pro potřeby srozumitelného filmového vyprávění je tato ambivalence často upozaďována. Aurora se ale od klasického vyprávění okatě distancuje a právě neschopnost rozeznat pravou motivaci "obyčejného" vraha se tu překrývá s divákovou snahou o rekonstrukci fabule. Puiu divákovi neusnadňuje vůbec nic, postupně mu dává jen ta nejnutnější vodítka a po většinu z těch tří hodin tráví tichým nezúčastněným pozorováním, které místy působí až nadbytečně (k tomu se taky váže jediná moje významnější výtka vůči filmu). Ani "vysvětlovací" závěr nedává jasné odpovědi (např. proč situaci řešit zrovna takovým radikálním způsobem - skutečně nebylo jiné cesty?) a chladnou nezúčastněností všech aktérů je spíš opět mrazivou sociální kritikou otupělé společnosti. Ve filmu nejsou nejděsivější samotné vraždy, ale naprostá banálnost a každodennost všeho, co je obklopuje. Na rozdíl od jednoho z komentátorů na IMDB, který se pohoršoval nad zbytečností scény ve sprše, se v tomto musím režiséra zastat - tady z Viorelova chování získáváme první náznak toho, že by nemusel být zdravotně v pořádku, což se dál rozvíjí (potvrzuje?), když v rozhovoru s učitelkou ve škole utrousí, že má nádor. Jestli je to pravda nebo zoufalé prohlášení chudáčka hypochondra celkem není podstatné, ovšem rakovina se svojí charakteristikou/typem nemoci zdá být příznačná pro celý západní svět a jeho fungování. Nejen že tato choroba dlouhodobě obsazuje přední místa v příčinách úmrtí, její sebedestruktivní povaha (tělo napadá samo sebe) se odráží i v sebeničivých tendencích společnosti jako celku. Je možné, že náš pomyslný globální imunitní systém je už zkrátka natolik oslabený nejrůznějšími škodlivými vlivy (toxiny, otupující vliv reklamy, nových médií, virtuálních realit, simulaker), že nedokáže rozpoznat a adekvátně neutralizovat reálná nebezpečí a odsuzuje nás k vyhroceným postojům - pasivitě nebo přehnané agresi? Co jiného jsou vražední střelci v Norsku, USA a jinde a rabující mládež v Anglii, než projevy společnosti, která se v zoufalství obrací sama proti sobě? Možná jsme některé problémy tak dlouho ignorovali a snažili se je tiše zamést pod koberec, že až teď dochází k jejich násilnému uvolňování, protože tlak už je prostě příliš velký? Ano, na vině je systém, jenže "systém", to je každý z nás, všichni jej víceméně dobrovolně spoluvytváříme a kdykoli ráno vstaneme z postele, jsme, ať už chceme nebo nechceme, jeho neoddělitelnou součástí. A o tom je Aurora. (15.08.2011)

Tři hodiny jsem sledoval film, ze kterého jsem nic nepochopil. Kdo je hlavní hrdina? Co a proč dělá? Jaké má vztahy s 90% ostatních postav? Proč ho hraje sám režisér? Jak se k tomu vztahuje název filmu? Navíc je to snad sestavené jen ze záběrů, které se v ostatních filmech vynechávají. No nic, zkrátka další rumunský art film. (14.07.2015)

Mnoho chlapíkov okolo štyridsiatky a po má výrazný potenciál skončiť ako Viorel. Stačí im dať iba frčku do nosa. Rumunský Falling down sa zaobišlo bez silných rečí a epizodických konfrontácií, Viorel len občas niečo prehodí, často je to buď áno, alebo nie. Dokáže sa ale aj naštvať, pričom hlas zvyšovať nikdy nebude, vystačí si s puškou, tá je hlasná dosť. Čo ho viedlo k onomu dobrovoľnému strmému pádu nadol pochopia asi vážne len chlapi pred či v kríze stredného veku a ich manželky. Dráma plná neveselých a tmavých obrázkov tých špinavších častí Bukurešti ale dokáže vďaka absurdnosti tamojšej spoločnosti aj paradoxne pobaviť. Podobným spôsobom ako pri Smrti pána Lazarescua. (08.10.2017)

Nejvíc "hardcore art", jaký jsem doposud viděl, a abych řekl pravdu, nevím, jak se k tomu mám postavit. Tohle bylo už opravdu trochu moc. Nicméně s jistým odstupem času minimálně pociťuji respekt vůči režisérovi už jen za odvahu natočit takhle dlouhý a víc než náročný film a nalézám ve filmu jistou (snad) promyšlenou strukturu. Kdyby nic jiného, alespoň nad tím stále přemýšlím, což se spoustě jiných filmů říct nedá. (12.07.2010)

Snímky rumunské nové vlny využívají často dlouhých záběrů, reálných prostředí, civilního herectví, ale také je dle mého názoru charakterizuje výrazné provázání se sociální kritikou, v níž se snaží ukázat odvrácenou tvář každodenního života. Puiu se svým novým snímkem od ukotvení v jasně definovatelném prostředí upouští a vede ho blíže ke stylu současných kontemplativních snímků, které stále častěji situace z národnostních/sociálních kontextů vyprošťují. Sílu snímku to však otupuje a estetická hodnota se tak omezuje spíše na formální aspekty snímku – například na zajímavé pnutí mezi téměř nedějovými tichými sekvencemi a šokujícími hlasitými scénami vražd. Tříhodinová projekce však byla ve festivalovém maratónu MFFKV náročná, proto je možné, že při druhém zhlédnutí své závěry ještě přehodnotím. - - - Reakce na uživatele Karala: Tobě bych zase zakázal psát komentáře. Rumunská filmová tvorba zažívá jeden ze svých vrcholů, vzniká zde mnoho výjimečných filmů - i ve světovém kontextu. Dost možná lze tvůj lehce dementní komentář přičíst neznalosti rumunských filmů, nebo neschopnosti dívat se na ně a interpretovat. Každopádně je docela odvaha takhle veřejně vystavovat svou blbost... Mlčení zlato. (08.07.2010)