Muž, ktorý kričí

Jeden z nejlepších filmů, které jsem kdy viděla. Pokojným tempem vtáhne vás do svého děje a dovolí příběh prožívat spolu s hlavními hrdiny, jako nemý svědek jejich klidného trpění. A název? Ano, křičet se mi opravdu chtělo, kdesi hluboko z mého nitra křik se dral na povrch, nebo to byl lomoz zoufalého člověka, který neslyšně doléhal k mým uším? Nevím a nezáleží na tom, protože, co příběh opravdu navodí a zanechá, je neskonalá pokora a vnitřní klid. (19.01.2015)

Dlhé zábery na nemé tváre a striedmy strih nie sú doménou iba "ťažkotonážneho artu", ale zdá sa, že aj Čadskej kinematografie. Minimálne aspoň kričiaceho muža. Nie je však pritom zámerom tvorcov indikovať v divákovi potrebu hľadania hlbších plánov filmu, ale iba naplnenie obligátnej minimálnej dĺžky celovečerného festivalového filmu. Ja som sa tak aspoň viac vžil do prostredia Čadu, čo tiež nie je na zahodenie. Avšak objektívny klad filmu to nie je. (03.07.2014)

„Já ne, to svět se změnil.“ Ztišené drama jediného současného tvůrce z „černé Afriky“, který svá díla pravidelně představuje v soutěžích nejprestižnějších festivalů, zachycuje napjatou a nepřehlednou atmosféru aktuálního válečného konfliktu v Čadské republice, v níž se státní armáda snaží zpacifikovat povstalce ze sousední súdánské oblasti Dárfúr. Skrze osobní příběh bývalého plaveckého šampiona Adama, jenž se těžko vyrovnává se ztrátou pracovní pozice u milovaného hotelového bazénu, střídán vlastním synem Abdelem, nahlíží režisér do přirozených reálií chudší městské vrstvy a ztvárňuje (vnitřní) konflikt (vnitřně) křičícího, úpějícího muže, jenž svým rozhodnutím vydat syna do služeb armádního pluku nepřímo zapříčiní tragický konec. Haroun, jenž oceněným snímkem pomohl mj. pozvednout kinematografické zázemí v zemi, kde prý dosud nestálo kino, precizně odvodil styl a temporytmus vyprávění (ve spolupráci s kameramanem Laurentem Brunetem) od estetiky současných francouzských festivalových filmů a při absenci hudebního doprovodu vyniká chvění přirozených ruchů zneklidněného města, důraz je kladen na kontrastní temně-světlé kompozice (charakterizující Adamovu rozpolcenost) a rámem příběhu se stávají scény s vodním živlem, v symbolickém a částečně protichůdném významu (voda v bazénu jako zdroj potěšení a jezerní stojaté hlubiny jako místo vyprovázející mrtvé tělo za tichým odchodem). (23.10.2013)

Zajímavý pohled na každodenní život v Čadu. 1) V miliónovém hlavním městě desetimilionového Čadu Ndjameně na kamerunských hranicích čelí muž, správce hotelového bazénu, otec dospělého syna a manžel hodné ženy, faktu, že začíná být starý a nepotřebný a to na pozadí probíhající občanské války. 2) Vlastní příběh je tuctový, zajímavost pro evropského diváka mu dodává exotické prostředí. (27.06.2014)

Ti, kdo tvrdí, že film je stylově poplatný nové francouzské filmografii, mají rozhodně pravdu. Avšak tento vskutku akční film, (stále se objevují nové skutečnosti, které je třeba řešit akcí), má i svůj africký rozměr. Není jím všudepřítomná občanská válka, ale v podstatě nesmyslný pokus jednotlivce (plavčíka, šampiona, Adama) změřit svoji sílu s osudem a vychýlit ho z jeho neúprosných kolejí. Pokus v Africe asi řídký, a i zde naprosto neúspěšný (dá syna na vojnu, aby si udržel své místo - nikoli zaměstnání). A tak Adamovi posléze zbývá jen pokusit se "odvracet neodvratitelné". Po smrti syna (jí film končí) můžeme však tušit, že muž, který křičí, aniž by toho moc namluvil, bude osudově pečovat o svou snachu a svého zatím nenarozeného vnuka a pokračovat tak v odvracení neodvratitelného. (23.06.2014)