George Harrison: Život v materiálnom svete

Martin Scorsese má slabost pro hudbu. Líbila se mi už jeho série ´The Blues´ z roku 2003 a dokument ´No Direction Home: Bob Dylan´ z roku 2005. Pokaždé jde na věc zeširoka, najde spoustu lidí, kteří mají, co říct. George Harrisona jsem měla spíše za toho ´tiššího´ z Beatles. Jak je ale vidět, měl spoustu osobních přátel, o kterých další lidé moc nevěděli. Eric Idle v dokumentu říká, že na Georgově pohřbu se sešlo mnoho známých nebo význačných lidí z mnoha oborů a jenom koukali po sobě a přemýšleli o tom, že George měl neuvěřitelně široký záběr zájmů. Byl producentem filmu ´Life of Brian´, dokonce kvůli němu zastavil i svůj dům. Kamarádil s Jackiem Stewartem, britským závodníkem Formule 1, povídali si o pocitech při závodění a při skládání hudby. Také za projektem ´Travelling Wilburys´ stál George. Hudebníky do party (Bob Dylan, Jeff Lynne, Roy Orbison, Tom Petty) si vybral spíše podle toho, aby se s nimi lidsky snesl. George se stal bohatým jako mladý muž, osvobodil se od průbojnějších kolegů v Beatles, a pak už mohl dělat, co jen chtěl. Nic ho nelimitovalo. Když je výběr neomezený, je pak těžké si vybrat. A tak George bral jednu věc za druhou tak, jak jim přicházel na chuť. Asi by byl se sebou spokojený, lidé na něho spomínali v dobrém. (03.10.2014)

Já mám George docela dost nastudovaného, protože kdyby nebyl polovinu mého života mrtvý, tak bych nosila jeho děti. (Četla jsem pár knížek, poslouchala všechny desky, viděla všechny filmy, překládala hodně textů, blá blá blá.) No a z tohohle pohledu (zatím mám za sebou první část, takže třeba výsledný dojem bude ještě trochu jiný) mi tenhle dokument přijde pouze něco jako komentovaná montáž odkazů, které by člověk našel po vygooglování hesla George Harrison. Neviděla jsem nic, co bych zatím nevěděla nebo neviděla nebo neslyšela. Takže pro mě to s největší pravděpodobností bude za tři hvězdičky, ale je samozřejmě velmi sympatické a chválihodné, že si někdo dal tu práci a vytvořil souvislejší výpověď o Georgovi pro ty, kteří s jeho postavou tolik obeznámeni nejsou. --- Po druhé části: Ta už byla zajímavější. Ale ještě zajímavější mi třeba připadalo, že když se mluvilo o skladbě My Sweet Lord a jak z ní udělali singl, i když se George bál, že lidi nevezmou Krišna text, tak že nepadlo ani slovo o tom, že Gerge byl soudem shledán vinným z plagiátorství právě co se týče této písně a že z toho byla taková ostuda celkem. Zase tak úplně na férovku pan Martin Scorsese nehraje. (05.03.2012)

"George neměl ambici zůstat celý život jen součástí Beatles." Kdybych byl v jednom ze svých příštích životů členem nějakých těch Beatles, tak bych chtěl být veselým Ringem, ale stejně bych byl nenápadným pracantem Georgem. Jsem už prostě takový. Ve snímku mě fascinoval jeho perfekcionismus, nadšení pro hudbu a absolutní vítězství duchovna nad materiálnem, ale to si mohou dovolit jen lidé, kteří se nemusejí starat o placení složenek. Jinak to na můj vkus bylo příliš obsáhlé, některé historky mi připadaly zbytečné a všeobecně bych si to určitě užil ještě o něco víc, kdyby tam bylo méně Krišny a víc hudby. (28.11.2016)

O Harrisonovi jsem věděl pouze, že byl kdysi jedním z Beatles. Kdyby tento dokument natočil kdokoliv jiný než Scorsese, patrně by u toho zůstalo. A nejspíš by to byla škoda. Scorsese hudebníkovy osudy rekonstruuje skrze archivní nahrávky a rozhovory s lidmi z jeho okolí, tedy žádný komentář doprovázený víceméně ilustrativními záběry. A přes hrozivě vypadající stopáž mě to nudilo vlastně jen ke konci, kdy už na mne bylo těch mystických keců paní Harrisonové moc. Na druhou stranu tam vystupovali i Eric Idle a Terry Gilliam, což svědčilo zábavnosti podávaných informací. (07.11.2012)

Harrisonovo složité hledání pevného bodu v sobě samém vcelku hladce zapadá mezi Scorseseho hrané filmy s mužskými protagonisty, kteří pochybují, zda zvolili správnou cestu, a zároveň zčásti odráží životní cestu samotného režiséra. Harrison i Scorsese byli vychovávání dle přísných katolických zásad a vyrůstali mimo okruh svých vrstevníků. Oba dva rovněž našli útočiště ve světě hudby a filmu. Umění se tak pro ně stalo mnohem více než jenom všednodenním zpestřením. Povýšili jej mezi přední důvody své existence. Přes podobnou jejich osudů si Scorsese snaží udržet kritičtější odstup než ve svých cinefilních, dokumentech o filmech a filmařích (Moje cesta po Itálii, Dopis Eliovi). Nepřevažuje adorační tón, zdaleka nejde o pietní stavění pomníku. Scorseseho zajímá více Harrisonova osobnost než jeho dílo, které by bylo snazší nekriticky obdivovat – tím, a také kvantitou sesbíraného archivního materiálu, si vysvětluji, proč je hudba přítomna převážně v podkresu, nikoli formou koncertních záznamů. Scorsese ale nezůstal u vršení méně známých fotek a videí. Mozaika Harrisonova života z nich dává dohromady s péčí archeologa, který z drobných úlomků kostí skládá dinosaura. Každý střípek minulosti je promyšleně začleněn kontextu „vyprávění“. Po videu s aktivně fotícími beatlesáky tak například následují fotografie, které tehdy brouci pořídili. Vypadá to logicky a samozřejmě, ale nepochybně jsou za tím hodiny nesnadné práce. Nejoddanějším fanouškům Beatles budou některé části dokumentu nepochybně připadat zkratkovité a jiné zase neadekvátně dlouhé. Pro mne jakožto posluchače, který Beatles respektuje, ale nezbožňuje, se ovšem v průběhu těch tří a půl hodin George Harrison změnil z tichého, docela nenápadného hudebníka se smutným pohledem, v člověka nesmírně talentovaného, hodného obdivu a svou povahou fascinujícího. 80% (16.10.2012)