Deň pred krízou

Tenhle film se sice nějakým způsobem dotýká světové finanční krize, jejíž počátky vykresluje (rozhodnutí banky Lehman Brothers odprodat toxické balíčky a nakazit jimi celý svět), nicméně hlavní téma je mnohem zásadnější a radikálnější. Týká se kinematografické krize. Tomuhle filmu se totiž nedá upřít jeden naprosto geniální postřeh týkající se toho, proč nemůžou fungovat filmové postavy a proč je vlastně každý film předem „odsouzen“ k nezdaru. Je to skoro až na Nobelovku, nebo nějakou cenu. Jde o to, že když se díváme na filmovou postavu, tak sice zhruba víme, co si cítí, jenže nevíme, co si myslí. K jejím pocitům máme sice pořád nějaký přístup, můžeme je identifikovat na základě obličeje či pohybů těla, ovšem do hlavy nikdo nikomu nevidí. V Margin Call se tenhle možná triviální fakt odráží v tom, jak neskutečně toporným způsobem musí postupně každý z podřízených vysvětlit svému šéfovi nastalý problém: Zachary Quinto Bettanymu, Bettany Spaceymu, Spacey Simonu Bakerovi a Simon Baker Jeremy Ironsovi (ten řetězec jde mimochodem v druhé půlce pak zase zpátky dolů, když se šéfové snaží přesvědčit své podřízené o správnosti nekalých rozhodnutí). Vzhledem k tomu, že nám kinematografie není s to zpřístupnit myšlení postav, ale jen jejich emoce, probíhá zde tohle vysvětlování dosti komickým způsobem ve stylu „Prostě mi to vysvětlete v prosté angličtině. A prosím mluvte, jako byste mluvil k malému dítěti.“ Tvůrci k takovému postupu sáhli samozřejmě i kvůli divákům, tudíž udělali ze špičkových bankovních analytiků malinko blbce, jimž se musí vše vysvětlovat polopatě, nicméně ten film nám tím hodně říká i o tom, jak vlastně funguje, respektive nefunguje kinematografie. Zatímco emoce postav jednoduše vidíme a rozpoznáme, pro což hovoří i dnes veleoblíbená teorie zrcadlových neuronů, která tvrdí, že pozorování nějaké činnosti v nás vyvolává stejné pocity, jako kdybychom tu činnost sami vykonávali, tak o myšlení filmových postav nevíme vlastně vůbec nic. A potýká se s tím nejen tenhle film, ale třeba i detektivky ve známých a rovněž notně toporných závěrečných scénách, ve kterých detektiv shromážděným postavám objasňuje svoje úžasné dedukce. Jistě, v literatuře něco takového fungovat může, avšak v kinematografii, kterou charakterizuje především vizualita a kde nemají „mluvící hlavy“ co pohledávat, to je o poznání problematičtější a rušivější. Řešení této nemožnosti dostat se postavě do hlavy přesto existuje: buďto postavu zcela vyprázdnit a nechat ji vyplnit někým jiným, jak to známe z počítačových her, anebo ji naopak extrémně zdůraznit, třeba u frontmana na koncertě je celkem jedno, co si myslí a co se mu honí hlavou, protože hudba a text je jasně slyšitelná. Film si s tímhle zatím neví rady a možná je to jedna z výzev do budoucna, akorát by se tím asi dost radikálně změnilo celé to médium, takže by již nešlo ryze o film, nýbrž o nějakou zásadnější inovaci posouvající celou kinematografii kamsi úplně jinam. Do té doby bude kinematografie hlavně na pocitech a emocích postaveným fenoménu, který divákům mozek nikdy dvakrát namáhat nebude – proto vždycky říkám, že jestli se chce člověk dozvědět něco o světě, jak funguje, ve filmech mu to rozhodně neřeknou. Ani v těch dobrých. Nakonec i Margin Call staví na vypulírovaném povrchu, doslova si libuje v záběrech nočních ulic, přesně rozestavených skleniček a lahví v baru, různých skel a svítících monitorů. Celý ten film svým vizuálním pojetím vlastně připomíná takový monitor risk manažera či akcionáře, jemuž ale nikdo nerozumí. Vizuál toho filmu je metaforou pro Lehman Brothers, kde se něco dělo, ale nikdo nevěděl, co přesně. Filmy jsou prostě jako zrcadlo, které se však v jednom podstatném bodě od zrcadla liší: třebaže se do něho může podobně jako do zrcadla cokoliv promítnout, existuje jedna věc, jedna jediná, která se v něm nikdy neodrazí: lidská mysl. (02.04.2012) (menej) (viac)