Největší z Čechů

Udělat z nás Čechů (v přímém přenosu) idioty, na to už nestačí pouze samotný talent, ale člověk (na to) musí mít taky pořádné koule. Tohle je tragikomedie s velkým T, navíc řádně šmrcnutá prvky absurdna. Příběh snímku začíná ve chvíli, kdy je režisér odmítnut (pokolikáté už?!) se svým snímkem( že by lehká autobiografie a (satirická) reflexe současného podhoubí českého filmového průmyslu a stavu (v) naší společnosti, navíc řádně říznutá fikcí....?!) a tak kývne na nabídku jisté (Pelhřimovské) agentury, natočit snímek o „Největším z Čechů“. Tj. světových (resp. českých) rekordmanech. Přičemž obory jsou to (v drtivém počtu případů) roztodivné (čti bizarní) napříč celým spektrem, které si (ne)dovedete představit. Největší síla tohoto snímku spočívá právě v pohledu samotného režiséra (Sedláčka) na tyto lidi. Snaží? se je ukázat jako (ne)obyčejné lidi, kteří pouze propadli svému koníčku (to doslova) a stali se tak oběťmi své posedlosti, ale zároveň jsou ty situace tak absurdní, že sám režisér (vynikající J. Plesl) a s ním i samotný divák nejednou propadá v hlasitý smích.... (Ovšem pozor, pokud byste náhodou nabyli (mylného) dojmu, že R. Sedláček nenávidí lidi, tak jste se.... vlastně trefili. Jak ostatně „sám“ říká „Nesnáším lidi, ale mám rád člověka“. Že v tom není (nevidíte) rozdíl?! Je a zásadní!). .... A moje(i) „number one“? Jednoznačně Igor CHmela a jeho zapálený vazač pšenice. Hned v těsném závěsu je to potom „amatérský (kašnový) pivo-potapěč“ Marek Taclík. Nicméně i samotný filmový štáb jsou lidé z masa a kostí (potýkající se se svými osobními problémy), takže je na samotném divákově posouzení, zda Ti „šílení“ jsou místní rekordmani nebo Ti za kamerou, mikrofonem..... Jedinou výhradu k tomuto snímku vidím v určité roztříštěnosti (rozkolísanosti) a potom je to zejména (samozřejmě) fakt, že když už se někdo rozhodne natočit (pseudo)dokument o „Největším Čechovi“ a opomene toho NEJvětšího, je to neomluvitelné (čti neodpustitelné). ANO, tušíte zcela správně, na moje dveře nikdo nezazvonil resp. nezabouchal. A v čem, že já vynikám (jsem nejlepší)? Ve všem! A pokud by to snad nebylo (z tohoto komentáře) dostatečně patrné, ke všemu jsem ještě neskonale skromný a nechybí mi ani potřebná pokora. Protože jak říká („pan teoretik“ J. Csaplár) bez pokory a srdíčka to nejde. Nicméně v jedné věci přeci jenom vynikám nejvíc (námět pro tebe R. Sedláčku). V ochočení a následném vytrénování lučních kobylek. Dávám vám.... Tiumene, v sedle s J. Váňou, rok (max dva) a vítěz Velké pardubické se bude po delším čase (konečně) měnit. Co říci závěrem? Tady nelze jinak! Kuli, kuli, kuli..... 77,7% (24.04.2012)

Základní nápad je vynikající: český režisér se pachtí za slávou a uznáním stejně jako ti podivíni, které se snaží portrétovat. Jen místo zápisu do knihy rekordů touží režisér po ocenění uměleckém a diváckém (třeba procenta na CSFD, že). Bohužel stejně jako u Mužů v říji tady chybí tah na branku a film se rozpadá do sledu více či méně povedených epizod, jejichž vtip často ocení spíše člověk pohybující se v oboru než obyčejný divák. Sedláček své postavy miluje, a i když je potápí do moře trapností, činí to bez jakéhokoliv ostnu a šklebu. Takže to jako obyčejně nakonec schytají karikatury podnikatelů a zástupců byznysu, tedy jsme zase u toho tradičního hospodského dělení na ty prosté hodné "dole", které ta "vrchnost nahoře" neposlouchá a okrádá je (pro tyto blbý kecy nesnáším českou hospodu). (06.08.2011)

Lidi jsou různý a různý koníčky maj, zpívá Michael Kocáb v Pražském výběru, a o tom asi tak nějak tenhle film je. Sedláček se usmívá nad některými výkony těch, co vynikají svými mnohdy kuriozními dovednostmi, ale nevysmívá se, což je dobře, protože "smát se můžeme všemu, ale nikdy vysmívat", jak řekl Jan Werich. Film jaksi balancuje na hranici hořké komedie a zároveň se trochu noří do temnot loserů. Nejde o nějaké veledílo, ale určitě stojí za pozornost, protože je jiný v tom kladném slova smylu. (04.12.2011)

Je fascinující, jak jsou lidi schopný pro rekord udělat prakticky cokoliv ať se vám to zdá bizarnější sebevíc či ne. Kolikrát jsem si při sledování pokládal otázku: "Je tohhle vůbec možné?". Film má v podstatě na rekordy jasný pohled, poukazuje na jejich absurditu a na lidi, kteří jsou jejich strůjcemi a zkoumá jejich individuality. S tím se plně ztotožňuji, protože pro mě osobně "rekordy" nic neznamenají. Navíc sportovní výkony, které se v dnešní době překonávají za pomoci dopingových látek už mají s čistou formou sportu pramálo společného a člověk si na úkor světového prvenství akorát huntuje vlastní tělo. Je to grotesktní situace. Nicméně, film má poměrně zvláštní vyznění, které nemusí oslovit každého, ale je dobře, že si jde vlastní cestou. Mně ovšem po celou dobu sledování něco stále scházelo a nemám vůbec potuchy co. Možná o něco hlubší sociální analýza celkově a malinko jiné zpracování. (03.10.2013)

Já bych tu Jolanu Voldánovou, která se na začátku objevila ve zprávách, už vůbec nepoznala. Dnes vypadá úplně jinak. Škoda, že jsem si Simonu Babčákovou zaškatulkovala pouze jako komediální herečku. Takže se budu muset oprostit od Comebacku, kde předvádí šílené kreace. Teď jde ale o to, jestli jí ty komediální polohy nesedí daleko lépe. To byl ale výběr talentovaných Čechů. Myslela jsem si, že se všichni museli nějakým způsobem zbláznit. Nad některými jsem nestačila žasnout. (17.05.2011)