Avatar: Cesta vody

Když jsem v minulém roce reflektoval Villeneuveovu Dunu, psal jsem o tom, že není jen příběhem Paula Atreida, ale také planety Arrakis, která zde navíc vystupuje v překvapivě aktivní roli (vstupuje do snů, ovlivňuje lidskou imaginaci, k lidem promlouvá skrze své formy života) – a to i ve srovnání s trochu odtažitou předlohou. Zájem ukázat Arrakis nejen jako kulisu/pozadí dějů dobře demonstruje už jednání hlavního hrdiny, jehož osobní perspektiva je ve filmu tak zásadní. Než se Paul na Arrakis vydá, studuje domorodé zvyky a místní faunu a flóru. Když to řeknu jednoduše, Arrakis ho zajímá jako domov. To samozřejmě dává smysl, protože se má stát novým domovem jemu samému (moře písku namísto oceánu), ale je v tom víc, mnohem víc. Pro zlovolné Harkonneny, s nimiž je rod Atreidů v letitém sváru (a které na Arrakis střídá ze lstivého nařízení Imperátora), je Arrakis pouze zdrojem astronomických zisků z těžby psychoaktivního koření. K naplnění svého cíle se přitom neváhají uchylovat k vyvražďování (umlčování) domorodců stojících v cestě a všeobecnému pustošení (umlčování) planety, čímž dávají jasně najevo, že planeta jako taková je pro ně z metafyzického hlediska mrtvá. Příznačné je ostatně i to, že si Harkonneni nijak neváží lidského života, ba dokonce se v bolesti druhých sadisticky vyžívají. Připadá vám to povědomé? // Cameronův Avatar jde v tomhle směru ještě dál, což jsem obdivoval už na prvním dílu. Eywa, Velká Matka, mateřské božstvo měsíce Pandora, jeho „širokoprsá” božská perzonifikace, pandorská Gaia, která chová všechny tvory „ve svém srdci”, možná není uvedená v závěrečných titulcích, ale je stejně tak ústřední postavou avatarovské ságy jako Neytiri nebo Jake Sully. Aktivně zasahuje do dění, ve chvílích nouze podává pomocnou ruku hrdinům, svými činy, jak se ukazuje ve druhém dílu, dokonce sleduje jakési vzdálené cíle, které jsou pro většinu postav záhadné. Děje se tak ovšem zprostředkovaně. Eywa vždy promlouvá skrze svůj bující život, ne nutně lidskými slovy. // Proč mi přijde podstatné to zdůrazňovat? Protože se tady v případě Duny i Avatara bavíme o ultramainstreamových velkofilmech za stovky milionů dolarů (opírající se navíc o peníze a vliv velkých mediálních korporací), ne o nějakém zapadlém nebo undergroundovém festivalovém dílku. Jde o ten typ filmů, kde se dá očekávat spíše pravý opak –⁠ že mimolidské bude jen němou kulisou, pokud vůbec dostane nějaký prostor, hlas (zdravím, mezi jinými, Top Gun: Maverick). Protože takový je příběh, který v západní mentalitě stále převládá, který vyznává a žije velká část lidské populace, i když je sotva několik stovek let starý a většině kultur vnucený poměrně malou skupinou lidí. A přesto tady máme blockbuster, kde je jedna z nových ústředních postav, Cameron promine, pandorský keporkak, s nímž je možné se spřátelit (což, jen tak mimochodem, není přitažené za vlasy, případy přátelství mezi lidmi a kytovci opravdu známe), dělit se o písně a příběhy, kde je činorodost přiznána celé planetě! Něco se tu zjevně odehrává, nějaký skrytě neskrytý pohyb, jemuž možná porozumíme až s odstupem času. A přijde mi důležité o tom mluvit, upozorňovat na to. // Ale zpátky k filmu. Schopnost nebo neschopnost Eywinu hlasu (srdci) naslouchat je součástí základního konfliktu, na kterém oba dosavadní Avataři stojí: střetu mezi perspektivou cizorodých Nebešťanů (Pozemšťanů), pro které (většinu z nich) je Pandora mrtvá, a perspektivou domorodých (zakořeněných) obyvatel Na’vi, pro které je vědoucí a živá, široká srdcem i domovem (potažmo i jejich prolínání, ovlivňování, viz Sullyho hrdinská cesta z první části). Cílem Nebešťanů byla v prvním díle těžba vzácné horniny (unobtania, doslova fyzicky nemožné, nedosažitelné látky). Dvojka ale ukazuje, že tohle byl pouhý začátek, že lidé chystají z umírající a zbídačené Země přesun na mlékem a strdím oplývající Pandoru en masse. Nejdříve je ale třeba –⁠ mrazivými slovy jedné z nových postav, generálky Ardmore –⁠ „zkrotit tuhle hranici“ (to tame this frontier)⁠, jinými slovy, zlomit domorodý odpor a připravit půdu velkému kolonizačnímu projektu po vzoru krvavého pokoření Severní nebo Jižní Ameriky (jiný svět, ale stejný slovník, stejné, i když podstatně vražednější prostředky). // Ve většině sci-fi knih a filmů je to vesměs tak, že v roli oběti, která se musí vnějšímu útoku bránit, je planeta Země, respektive lidstvo (protože Země=lidé, jak jinak). Nositeli dobyvačné kolonizační mentality se stávají vetřelci z hvězd. Cameron se ale nepokouší přenášet zločiny kolonialismu na mimozemskou entitu, aby nás jejich dějinné tíhy zbavil. Naopak nás jako diváky staví do dost nepříjemné situace, protože lačnými vetřelci, kteří si chtějí uzmout cizí domov pro sebe, přetvořit si ho k obrazu svému (i za cenu naprostého zničení všeho původního), jsme tady my sami. A je samozřejmě nemožné nevidět v událostech na Pandoře, kde je vše jaksi krásnější a nebezpečnější (ergo naléhavější) zároveň, předobrazy v reálných událostech z našeho světa. Událostech nejen historických (omnicida Amerik), ale také těch, které –⁠ a to je dobré zdůraznit –⁠ nejsou toliko věcí odváté minulosti, ale ve velkém se dějící dnes a denně (viz např. Bolsonarův čelní útok na Amazonský prales či hlukové znečištění oceánů), přičemž všechny shodně vycházejí z přesvědčení, že Země nabývá významu až ve chvíli, kdy je opatřena (dostatečně vysokou) cenovkou, kdy je vtažena do ekonomické abstrakce, která nemá žádné místní (a tedy fyzicky omezující) ukotvení. // Avatar: The Way of Water, kromě toho, že je osudově nádherný a technicky přelomový (o čemž záměrně nepíšu víc, protože se o tom dočtete všude jinde), je velkou kritikou umrtvující (a umlčující) koloniální mentality, která je bohužel stále živá dodnes, i když na sebe namísto conquistadorů vzala převlek korporací a neoliberálních tržních mechanismů. Přesvědčivě ukazuje, co se stane, pokud obraz živoucího světa nahradíme obrazem bezživotným, pokud je pro nás Země a vše, co ji tvoří, pouze materiálem ke zpeněžení (nebo přestupní stanicí k dalším vzrušujícím světům, pokud se jmenujete Elon Musk). A co hůř, co se děje, když takovýto obraz násilím promítá do světa spolupracující vojenský, vědecký a komerční komplex (odlišit jedno od druhého jde v novém Avatarovi jen stěží, i v tomhle uhodil Cameron hřebík na hlavičku). // Abych se ale přesunul také do více osobní roviny. Cesta vody není pozoruhodná jen výše řečeným, ale také svým zaměřením na rodinu jako úběžník všeho dění, lůno vztahů. Tam tepe její srdce nejhlasitěji, vskutku „mocně". Přičemž se opět poněkud vymyká tím, že rodinou se zde míní nejen blízké příbuzenství mezi dětmi a rodiči/předky, ale také (a hlavně) mezi různými formami života – tedy mišpoche v tom nejširším významu slova, velká rodina života. Je to prožitek pokrevního a duchovního příbuzenství a blízkosti, který hrdiny (lidi, na’vi či tulkun, pandorské velryby) vede k tomu, že jsou ochotní nasazovat za druhé své životy, který dodává jednotlivým aktérům sílu a odhodlání, provází je tmou zpátky k rozednění. Tato rodina je naše největší slabina, ale současně pevnost, říká v závěru Jake Sully. Pevnost, kterou protistrana postrádá, a kterou umanutě usiluje zničit, pozřít. Nevím, do jaké míry je to dané tím, že teď obecně silněji reaguji na cokoliv, co se nějak týká rodičovství, ale přišlo mi to v tomhle směru ohromně silné, i když současně dost bolestivé. Ale to už bych prozrazoval příliš... P. S. Nechci, aby to vypadalo, že si nejsem na Avatarech vědom problematických vrstev. Dobře rozumím tomu, že řada lidí (zvláště těch domorodého původu: myslitelé, básníci, aktivisté...) vnímá Avatary jako rasově urážlivé a zpátečnické (pandorské domorodce, například, hrají v obou filmech převážně bílí herci, kteří záměrně hovoří s pseudo-domorodým přízvukem), čemuž nepomáhá ani sám Cameron svými historicky pomýlenými výroky, které severoamerické původní obyvatele, naše současníky, situují do minulého času (viz často citovaný výrok o kultuře Lakotů odsouzené k zániku a neschopné tento osud předvídat a odvrátit, třebaže jde o kulturu, která je navzdory všem systémovým snahám o její zničení vitální a stále přítomná, dosud bojující o své právoplatné místo na světě i místa, která ji utvářejí, ze kterých vyrostla). Je zjevné, že Cameron se rozmanitým domorodým kulturám (a jejich pohledu na svět, prožitku světa jako společného domova, který oplácí pohled) snaží skrze Avatary vzdávat hold, což koneckonců dokládá i svými mimofilmovými aktivitami, pravda je ale taková, že tak často činí, aniž si je toho třeba sám dobře vědom, zjednodušujícím a poněkud stereotypním způsobem. I kulturní apropriace je nakonec forma kolonialismu, zákeřnější o to víc, že se navenek jeví neškodně a nenásilně. (19.12.2022) (menej) (viac)

Po dlhých 13 rokoch sme sa konečne dočkali. Od prvého filmu ubehlo toľko času a stalo sa toho toľko, že ani neviem kde začať. Rád by som vyzdvihol Cameronové božské 3D, ktoré sa za tu dlhu dobu snažil zdokonaliť (natáčanie pod vodou), ale bohužiaľ som to v 3D nevidel, takže môžem iba utrúsiť o tom zmienku, že ten chlap sa skratka neflákal. Za tu dobu nielenže prišiel s novou technológiou a napísal scenáre k celej sérii, ale venoval sa aj pár dokumentom (James Cameron's Story of Science Fiction, Titanic: 20 Years Later with James Cameron), či aj jeho obľúbenému potápaniu (James Cameron's Deepsea Challenge). A keď už som spomenul, že ubehlo veľa času, tak aj druhý Avatar sa posúva v čase. Jake a Neytiri si založili rodinu a majú deti. No je tu niekto, kto by sa chcel pomstiť a tak sú donútení odísť mimo bojovú zónu, na miesto, ktoré nepoznajú ani oni sami. Druhý Avatar je celkom podobný tomu prvému. Máme tu nejaký úvod, ktorý rozdá karty. Prostredná časť znova patrí učeniu, spoznávaniu a objavovaniu a v závere opäť nastupuje bombová akcia. Priznám sa, že jednoduchý príbeh mi nevadí, aj keď príbeh Cesty vody je trošku sklamanie a je ešte biednejší ako ten s prvého filmu. Dvojka je o niečo dlhšia ako jednotka a aj keď som sa vyložene nikde nenudil za tie tri hodiny, bolo (uprostred) pár scén, kde som si povedal, že už dlho stojíme na jednom mieste a nič sa tu nedeje. Niekedy mi to prišlo až zbytočné "roztomilé", aby to malo efekt aj u najmenších, ale našťastie tých scén tam je minimum. To je asi najväčší mínus pre mňa. Zvyšok mi prišiel parádny. Audio vizuálna stránka opäť bezkonkurenčná, hi-tech vychytávky skvelé a scény pod vodou, ktoré sú tu novinkou sa naozaj vydarili. Cameron je skratka starý lišiak a vie, že aj slabší príbeh sa da zaplniť zaujímavými a pôsobivými scénami. A keď už hovorím o pôsobivých scénach je ich tu niekoľko. Či už sú to klasické prelety nad vodou za doprovodu dobrej hudby, objavovanie vodnej fauny, flóry, morských živočíchov, či mechanické monštra na druhej strane. Tak isto akcia, je výborne natočená a nechýbajú jej zaujímavé nápady, či dobrá kamera. Hudba bohužiaľ bez Jamesa Hornera, je našťastie znova vydarená, no strhujúcejšie melódie, ktoré mal prvý diel, druhý nemá a tak chýbajú aj nejaké tie emocialnejšie scény, ktoré prvý diel mal. Simon Franglen vychádza s Hornerovho Avatara a berie si to najlepšie (hlavný motív), ale v akciách nedokáže úplne šponovať napätie, tak ako Horner. Čo sa týka postáv, tak najviac ma oslovil Miles Quaritch, ktorý hra tu istú, no predsa inú rolu a jeho znovuzrodenie , tak ako aj jeho postava ma bavili. Jake a Neytiri majú tento krát menší čas na platne, pretože priestor tu dostáva ich potomstvo, no je to prijemne osvieženie. Zhrnuté a podčiarknuté: Aj druhý Avatar dokázal zabodovať. Nový svet a nové postavy priniesli svieži vietor do príbehu, ktorý tento krát, moc nemá čo povedať a nie je tak veľkolepý a v závere, nie je ani tak moc akčný, čo sa týka rozmeru. No dvojka je viac osobnejšia, viac zameraná na postavy, ktoré vás zoberú na ďalšie zaujímavé miesta a dobrodružstvá. Najlepší Cameronov film ? Určite nie. Lepšie ako jednotka ? Taktiež nie, no stále však ide o vynikajúci blockbuster, ktorý si zo súčasnými komixovkami vytiera prdel. Určite si to dám ešte raz, nech sa mi to rozloží v hlave, zatial spokojnosť a teším sa na trojku. Film roka! The King is Back! Obľúbený soundntrack: Hometree, The Tulkun Return, From Darkness to Light. 95% - 5* (19.12.2022) (menej) (viac)

V čem spočívá recept na úspěch Cameronových filmů? Podobně jako v případě vrcholných projektů Pixaru či u všech počinů Hajaa Mijazakiho v tom netkví žádné tajemství, a naopak je to až banálně prosté, byť nikoli jednoduché, ani samozřejmé. Cameron vytváří fantaskní světy s ambicí maximální imerze diváků v nich, přičemž toho dosahuje díky absolutním nárokům a nulovým kompromisům. Zásadní devizu Camerona coby mistrovského režiséra pak představuje jeho přehled v technologických možnostech média a jejich vizionářské posouvání. Málo se ale zdůrazňuje, že Cameron oné imerzi podřizuje nejen nároky na realizaci speciálních efektů, ale především formální rukopis. Nevytváří moneyshoty, neblbne s kamerou či střihem, nepředvádí se okázalými dlouhými jízdami, ani jakkoli jinak nenechává film exhibovat před diváky. Když sáhne ke zpomalenému záběru, je to v zájmu práce s dynamikou a gradací celé sekvence, nikoli s cílem udělat cool obrázek. Což neznamená, že by si nekladl realizační výzvy. Jeho filmy obsahují množství náročných záběrů a vlastně každý jeho projekt má podobu velikášského tažení s cílem vydobýt nová území pro kinematografii coby médium iluzí. Ale opět s tím, že veškeré snažení zůstává podřízeno pohlcení publika. Tato maxima též garantuje, že vyprávění nebude zaneřáděno čímkoli, co by prolamovalo čtvrtou stěnu - ať už se jedná o odkazy pomrkávající na fanoušky nebo postavičky a artefakty, které slouží jen jako vlezlá reklama na přidružený merch. Cameron na rozdíl od "Star Wars" či marveláren nepřináší korporátně vykalkulované sítě příběhů, které by se vnucovaly fandomové fetišizaci. On prostě vytváří fikční světy, které diváky vábí svou fantastičností i přísliby svých prostředí a postav. Sám říká, že jeho scenáristický proces vychází ze dvou směrů. Na jednom jsou postavy a jejich vztahy. Na druhé straně stojí konkrétní scény a prostředí, které by Cameron chtěl vidět. Psaní scénáře pak představuje vymýšlení motivací a peripetií, které tyto dva pilíře kauzálně a logicky propojí. Pak je tu samozřejmě ještě samotná Cameronova fantazie, která ony konkrétní světy utváří. Ale to je vše, nic víc za jeho úspěchem není (no dobře, kromě účinného PR, které se ale zase opírá o Cameronem vytvořený potenciál). Nabízí se pak dále uvažovat o tom, co říká o stavu blockbusterů i celém Hollywoodu, když výše popsané nepředstavuje normu, nýbrž oslavovanou anomálii. ______  Ve světle výše řečeného pak jedinou slabinu Cameronových filmů představují jeho scénáře. Nebo možná jen pohled diváků, kteří se jimi nenechají totálně okouzlit. Někomu tak na druhém "Avatarovi" nemusí sednout posuny ve vyprávění oproti prvnímu dílu. Někoho naopak bude popuzovat přílišná podobnost a opakování motivů obou filmů. Někdo bude řešit zdánlivé nelogičnosti (byť se jedná o prohřešky vůči názorům příslušných diváků, a ne vůči pravidlům zdejší fikce). Jiní lidé zase přes hradbu svého cynismu nepustí new age eko étos, naivní mýtyčnost, postkoloniální romantismus nebo prostě jen typicky cameronovské melodrama. Mně osobně zarmoutil především několikrát vyvolaný dojem již viděného. Jedna věc je, že Cameron opět jako mezi oběma díly "Terminátora" na příběh lásky z jedničky navazuje příběh rodiny na útěku a dospívání. Vyprávění o rodičovské lásce, která se mění v úzkostlivou zaslepenost, a nutnosti dát dospívajícím volnost bez ohledu na to, jaké chyby při tom udělají, protože jen skrze ně mohou růst, naštěstí zůstává univerzální a nosné natolik, aby nepůsobilo jako derivace. Navíc je na něm sympatické, že irituje rodiče v publiku a velmi oslovuje mladé či dospívající diváky. Ale vedle toho se v konkrétních momentech filmu nevyhnutelně vkrade na mysl vzpomínka na klíčové sekvence "Titaniku" i "Propasti". Na druhou stranu ale lze myšlenky na to, že se tu Cameron jen sám vykrádá, rychle zahnat vzpomínkou na George Millera, který také v "Šílených Maxech" variuje určité motivy. Stejně tak Cameron používá podobné situace prostě proto, že je má rád, zná jejich dramatický potenciál a baví ho je nově realizovat. ______ Ostatně osobní zápal i otisk do díla představuje další zásadní atribut režisérovy tvorby. Cameron se nejčitelněji do svých filmů projektuje často vyzdvihovanou fascinací silnými ženami či přímo matkami bojovnicemi i fascinací podmořským světem. S ohledem na tuto druhou oblast možná druhý "Avatar" představuje jeho nejniternější projekt po "Propasti". Hned v několika liniích zde vyjadřuje touhu splynout s oním cizím světem, který je tak blízko, vyloženě na dosah, ale limity lidského těla zároveň neustále dávají pocítit jeho cizost a nedosažitelnost. (14.01.2023) (menej) (viac)