Zabil som svoju matku

Renesanční umělci nevymřeli. 1) Multifunkční 20letý (!) hezký Xavier Dolan nejenže ve filmu hrál (skvěle) hlavní roli (hraje od svých 15 let), ale napsal si i výborný scénář (v 16 letech!), film režíroval, produkoval (téměř polovinu nákladů hradil z vlastní kapsy) a podílel se i na kostýmech. 2) Některé prvky příběhu mi připomněly vlastní dospívání – a tak jsem čekal, jak mě film osloví, rozechvěje, snad i rozbrečí. Marně. Jako když vás hladí někdo, na kom Vám vůbec nezáleží. Ruce se dotknou, ale mravenčení se nekoná. 3) Tento vlažný dojem z jinak výborného snímku si vysvětluji tak, že autor svůj věk nezapře. Chybí mu dostatečný odstup a trochu větší filmařská dovednost, umožňující předávat vlastní zážitky tak, aby je cítili i ti, kteří příběh neprožili. Záznam vlastních pocitů ještě není uměleckým dílem. 4) Film není primárně o homosexualitě. Je o nezvládnuté výchově, o tom, co udělá s dětmi absence autority v rodině. Specifikem snímku je, že na problém se nedíváme zvnějšku, ani pohledem bláhového či zmoudřelého rodiče, ale prizmatem chytrého a vnímavého teenagera, kterému však přes jeho nadhled a empatii je pořád jenom 16, resp. 20 let. (08.08.2011)

Musel jsem se nad tímto filmem zamyslet. Opravdu to všechno zní tak, jak to ve skutečnosti vypadá? Každý z nás občas měl ten pocit, poslat svojí matku do řitě. Xavier Dolan to vyjádřil ve filmu, ve kterém se snaží vyjádřit svoje vybouřené názory a musím říct, že mě to vcelku zaujalo. Xavier se jeví jako velice schopný herec, scénárista a režisér. Tento film nejenom, že má zajímavý nápad, zpracovaný tak, jak to Xavier cítí, ale hlavně má celou řadu silných scén, podkreslené výbornou hudbou a perfektním závěrem. Největším problémem jsou pak postavy, na které se člověk musí zvyknout. Xavier Dolan totiž není jeden z těch, co by se snažil zalíbit všem, a tak různé názory na něj jdou až s dobou filmu. Ze začátku jsem ho měl plný zuby, ale ke konci už to všechno dávalo smysl. Nutno dodat, že Xavier vše sepsal a natočil ve svých 19ti letech. (15.03.2012)

Nesmírně osobité. Miluji zpomalené záběry, které jsou doprovázeny senzační hudbou. Na Xavierovi je znát, že prozatím není poznamenán současnou filmovou tvorbou. Nic není přehnané, vše je přirozené. Režisér nenahrává ani matce ani synovi. Nechá vás, ať se sami přikloníte k jednomu z nich. V jeden moment nenávidíte matku, která nedokáže pochopit svého syna. Pak zas vidíte syna, jak dokáže být krutý na svou matku. Typické Odi et amo. (17.05.2011)

Po výtečných Imaginárních láskách jsem čekal trochu lepší kus. Dolanovi se ovšem nedá upřít, že hned od prvního snímku si vytvořil naprosto originální a jedinečný styl - což je v dnešní době, kdy už bylo natočeno všechno a všemi způsoby, docela neuvěřitelné. A není to jenom o těch zpomalených záběrech, už jenom to jak snímá hovořící postavy - dvě v jednom záběru, otočené ke kameře. Zabil jsem svou matku však není zdaleka tak vizuálně a hudebně opojné, jako následující snímek. Dolan tady zkouší, občas mu to vyjde, občas ne, občas něco působí poněkud nedomyšleně. Několik scén dokonce už zavánělo těžkým nevkusem, například ta s barvami a dvěma "dychtivými" homosexuály. Nejvíce mi však vadila ona zbytečná uřvanost a vztahovačnost hlavního hrdiny, díky čemuž jsem s ním nemohl sympatizovat. (07.09.2011)

Tomu se říká start snů. Xavier Dolan má před sebou velkou budoucnost. Nenávist není často ideální cesta, když něco nemáme rádi. Zrovna gay Dolan by pro to měl mít pochopení. Jenže si vybral variantu nenávist/potřeba milovat/tolerovat pořád dokola. Matku si těžko vyměníš, tak je snadnější si z chyb udělat zábavu, i když chápu, že jde hlavně o frustraci z chybějící autority v podobě otce. Film je formálně výbernej, Xavi překvapuje skvělými nápady a třeba snová scéna, kdy se marně snaží o sexy učitelku, ale jeho homo pudy jsou proti, je vynikající. Minimalistická, ale silná klavírní hudba harmonicky ladí s náladou snímku a ústřední dvojice hraje zcela uvěřitelně. Jen tak dál, mladý kládomilče. (25.12.2011)