Polnoc v Paríži

Popocházení a posedávání po Paříži, jak ji vidí Allen, je v prvé řadě příjemné. Naštěstí bez nesnesitelné nasládlosti a s ochotou přiznat, že líbivý žánrový povrch jen skýtá útočiště šavlozubé mrše jménem život. Vyznání lásky bývalému intelektuálnímu a uměleckému středobodu Evropy si počínaje pohlednicovou předehrou říká o srovnání s Manhattanem, natočeným ovšem v době, kdy byly Allenovy vtipy vybroušenější a poznání, k nimž docházel, skeptičtější. Společné mají oba filmy schopnost přimět vás vzít tenhle idealizovaný portrét velkoměsta za svůj a konkrétně v tomto případě po skončení projekce zasněně pronést „Paris, je t'aime“. Owen Wilson se do Allena „přehrál“ nečekaně hladce, v souladu s rozesmívacím potenciálem své tváře ubral na intelektualismu a přidal na – rozumně krocených – grimasách. Oproti průtokovým romantickým komediím je Půlnoc v Paříži uvědomělejší a stylem umírněnější (herci se v dlouhých záběrech hezky nachodili), pouze zesílila mé obavy, že Allen buďto definitivně rezignoval na snahu natočit ambicióznější film s více významovými vrstvami a promyšlenější narací, nebo mu jednoduše došly náměty rozpracovatelné nad rámec milé anekdoty. 80% Apendix: Nejvíce pobavilo setkání se surrealisty (kouzelně excitovaný Brody) a ujištění, že Buňuelovi trvalo strávit výchozí situaci Anděla zkázy zhruba stejně dlouho (cca 30 let), jak bude pochopení jeho satiry trvat nepřipravenému divákovi. Zajímavé komentáře: DaViD´82, FlyBoy, Vančura (29.09.2011)

Rozhodně ne lepší než některá slavná díla Woodyho Allena, jenže pořád mnohem vtipnější než 90% toho, co se normálně pod označením komedie dostane do kin. Ze subjektivního úhlu pohledu mi navíc velmi sedělo i zasazení do 20. let, ke kterým chovám podobně vřelý vztah jako hlavní hrdina. A tato úměra 'čím více máte rádi dobu Cola Portera či Ernesta Hemingwaye, tím bližší vám bude Půlnoc v Paříži' platí nejspíše i obráceně; vtipy jsou totiž většinou postaveny na charakterech, díle nebo názorech historických osobností, které filmem projdou, a pokud člověk slyší slovo 'surrealismus' poprvé v životě, velký úspěch se očekávat nedá. Shrnuto, podtrženo: Woody Allen natočil v některých momentech možná scénáristicky lehce nedotažený film (především cestování časem by u š'touravého diváka vyvolalo množství otázek, protože ať už Gil v minulosti udělá cokoliv, přítomnost je neustále stejná), pořád je ale Půlnoc v Paříži jedna z nejpříjemnějších komedií, co jsem v kině za poslední rok viděla. A to rozhodně není málo. [MFF Karlovy Vary 2011] (12.07.2011)

Z toho, co jsem od Woodyho viděl rozhodně nejoptimističtější film, který je svým pohádkovým příběhem a tématy překvapivě univerzální. Tohle bych snad doporučil každému, komu jména jako Dalí, Hemingway nebo FS Fitzgerald alespoň něco málo říkají. Přesto bych se vrátil k tématům, které mě až překvapivě oslovily a jsou výborně zakomponovány do atraktivní podoby. Hledání vlastní cesty/identity, profesní pochyby a nepochopení okolí, únik do vlastního (fantasy) světa i ta samotná touha GIla, zapůsobit na osobnosti a motivovat je ke zlomům v jejich kariéře (proč neodejdou?)... aneb jak se vydat do minulosti a přesto zůstat tolik současní:). Vedle pochopitelně bravurních herců a vypointovaných výletů mezi malířsko-literární elitu minulého století patří rozhodně k vrcholu filmu společné scény Gila a Paula. Velmi svěží snímek se správnou dávkou optimismu. (12.10.2011)

Woody Allen je sice rodilý Američan, ale vždycky se tak trochu vymykal z představy o typickém Američanovi, protože patří do okruhu newyorkských liberálů, kteří vždycky byli kulturně blíž Evropě než americkému jihu nebo středozápadu. A v Evropě taky jeho intelektuálně laděnější tvorbu brali diváci mnohem spíš než v Americe. Woody si z toho dělá srandu ve svém snímku Hollywood Ending, kde slepý režisér natočí film, který z pochopitelných důvodů nemá ani hlavu ani patu a když ho americké studio hodí přes palubu, snímek získá ocenění na evropském filmovém festivalu a taky uznání evropských diváků. V pozdější fázi své tvorby se Woody vyloženě zamiloval do Paříže a když se rozhodl opustit svůj oblíbený New York, začal tvořit právě tam. Tenhle snímek není nic jiného než pocta Paříži coby centru kultury a městu s úžasnou historií a celá hříčka se vlastně snaží prodat divákovi co nejvíc slavných postav evropské kultury, které se kdy mihly Paříží ve 20. letech minulého století. A tohle období si vybral proto, aby tam mohl dát své nejoblíbenější hudební melodie. Bohužel jednou to muselo přijít a můj oblíbený Woody, kterému obvykle dávám 4*, ale i v těch slabších filmech, na které za pár dní zapomenu, mě spolehlivě pobaví na tři, mě jednou musel zákonitě zklamat. S Woodym se nemíjím tématicky nebo volbou herců, ale tak nějak mě tohle panoptikum postaviček nebavilo a v první půlce jsem se vyloženě nudil. Ta druhá to trochu zachránila, ale ani tady těch pár funkčních vtípků nebylo nijak originálních a při allenovské nadprodukci jsem si je zapamatoval z jiných kousků. Ale jo, je to celkem milý film, jenže tentokrát šel tak nějak kolem mě. Celkový dojem: 45 %. (04.05.2014)

Zvláštně milý film, který Woodyho Allena příliš nepřipomíná. Nejenže na mě nedýchla jistě okouzlující atmosféra noční (nejlépe za deště) Paříže, ale ani mistrovy dialogy nejsou nikterak lákavé. Allen prostě zkusil něco trochu jiného (fantaskní nápad o výletě jednoho spisovatele je plný odkazů na exkluzivní společnost slavných umělců) a bohužel, docela mě to minulo. I když mu to stále neuvěřitelně pálí, tak spojení dvou světů se nijak zajímavě (až na pár nápadů) nevyvíjí, hlavní hrdina je až příliš duševně nevyzrálý a mnou milovaný tvůrce na rovině situační komiky kupodivu selhává.. (26.11.2011)