Polnoc v Paríži

Nerad to dělám filmu s atmosférou tak příjemnou, že by se nedala krájet, ale našli byste v ní zajíčka azuritka. Bohužel, mě celý to panoptikum slavných jmen uměleckého světa až moc připomínalo naše cimrmanovské ať nespadneš, Křižíku, Dvořáku, už doma z Nového Yorku, doktore Holube, pojedete letos zase do Afriky a to byl Kubelíkovic kluk. Možná je to vyznání lásky Paříži, ale všichni ti literáti, malíři i mazalové, kritici i muzikanti období 20. let i secese, na můj vkus to bylo spíš zoo než živelný prostředí. Chápu, že to je to, jak se Gilovi vulgo Allenovi osobně jeví genius loci, a v závěru Gil vlastně sám říká něco ve smyslu, že vždycky hledíme k tomu minulýmu jinak, když v tom skutečně nežijeme, a že stejně se zas budou z budoucna dívat na nás, ale právě proto že je to osobní pohled, já jsem z něho celkem logicky vyřazenej. Jak jsem řekl, je to moc příjemnej film na dobrou náladu, těch pár vztahovejch narážek mezi snílkem Gilem a plochou-ehm Inez (a Adrianou) je dobrejch, ale jinak mi tam chyběl život. (04.12.2011)

Snímkem se nese určitá vibrace a já jsem (zdá se, z našeho sledovacího ansáblu, osamocen) jí s potěchou naslouchal. Možná je to kouzlo Paříže, které táhne do minulosti... taky často říkám že jsem se narodil do špatného času... možná jistá spřízněnost s nerozhodností hlavního hrdiny a jeho hledáním (ženy?) sebe sama. Obsazení je podařené. Wilsonův lehce vyjevený výraz je zcela na místě, Rachel McAdams zcela moderní, Marion Cotillard krásně dobová i známé zváře známých osobností byly fajn. No a finální "rozhodnutí"? Asi vím co bych udělal já, ale byla by to těžká volba. (03.03.2012)

Woody je kouzelník. Jako milovník Paříže a obdivovatel starých časů jsem se ztratil někde mezi úvodními titulky a prvním dialogem. Ne že bych po nenápadné šeptandě zvěstující malý majstrštyk čekal něco jiného, ale snová atmosféra, sexy Marion Cotillard a Owen Wilson v image á la mladý Allen? Takhle se vyráží dech oddaným fanouškům. Manhattan má po více než třiceti letech neméně fascinujícího pokračovatele. (10.10.2011)

Popocházení a posedávání po Paříži, jak ji vidí Allen, je v prvé řadě příjemné. Naštěstí bez nesnesitelné nasládlosti a s ochotou přiznat, že líbivý žánrový povrch jen skýtá útočiště šavlozubé mrše jménem život. Vyznání lásky bývalému intelektuálnímu a uměleckému středobodu Evropy si počínaje pohlednicovou předehrou říká o srovnání s Manhattanem, natočeným ovšem v době, kdy byly Allenovy vtipy vybroušenější a poznání, k nimž docházel, skeptičtější. Společné mají oba filmy schopnost přimět vás vzít tenhle idealizovaný portrét velkoměsta za svůj a konkrétně v tomto případě po skončení projekce zasněně pronést „Paris, je t'aime“. Owen Wilson se do Allena „přehrál“ nečekaně hladce, v souladu s rozesmívacím potenciálem své tváře ubral na intelektualismu a přidal na – rozumně krocených – grimasách. Oproti průtokovým romantickým komediím je Půlnoc v Paříži uvědomělejší a stylem umírněnější (herci se v dlouhých záběrech hezky nachodili), pouze zesílila mé obavy, že Allen buďto definitivně rezignoval na snahu natočit ambicióznější film s více významovými vrstvami a promyšlenější narací, nebo mu jednoduše došly náměty rozpracovatelné nad rámec milé anekdoty. 80% Apendix: Nejvíce pobavilo setkání se surrealisty (kouzelně excitovaný Brody) a ujištění, že Buňuelovi trvalo strávit výchozí situaci Anděla zkázy zhruba stejně dlouho (cca 30 let), jak bude pochopení jeho satiry trvat nepřipravenému divákovi. Zajímavé komentáře: DaViD´82, FlyBoy, Vančura (29.09.2011)

Allen umí fantasticky inscenovat dialogové pasáže, které jsou sice náročné na zahrání a sehrání hlavních hereckých hvězd, ale když to vyjde, je to krása. Herci pro tento počin byli zvoleni vskutku brilantně a v rámci formální stylizace je celý film naprosto bez chyby. Wilsonův Gill je správně rozervaný umělec, který je chytřejší v hlavě nežli mluveným slovem, povrchní postavy jsou detailní a ikonické, stejně jako Hermes Birkin, hrající vedlejší roli a "golden age charaktery" jsou nadčasové a příjemně hřejivé, s podporou výborně padnoucí výpravy a dobové hudby. Výstup není tak katarzní jak by asi většina osazenstva chtěla, ale myslím, že si Woody tímto počinem pouze hraje a laškuje s divákem. Hlubší úmysl zde nebyl. Paříž je čarokrásná i v tomto podání. Možná lehce samoúčelné a zbytečné, ale vyprecizované a formálně grandiozní film, který je dostatečně inteligentní aby se líbil. (28.01.2013)