Rituál

Nuda ve Vatikánu. Natočit horor bez děsivých scén, bez napětí, bez atmosféry, bez chvilek úzkosti mi přijde jako skutečné rouhání. S mrazivým potem v zádech vzpomínám na Friedkinova Exorcistu, v němž se tu iracionální hrůzu narozdíl od Obřadu skutečně podařilo zhmotnit. Tohle je cesta pustým filmem... (30.10.2011)

Proč točit pořád dokola jedno a totéž a točit to hůř a hůř, když už nám všechno pověděl Friedkin se svým Vymítačem ďábla, jehož atmosféra nebyla od jeho dob překonána, kde vymítání nahánělo husí kůži, která ve vás zůstala i dlouho po skončení filmu, aniž by se musel ohánět "true story" kecama?! Rituál se právě zařadil na první místo toho nejhoršího, co jsem o daném tématu viděl. První půle postrádá jakýkoli důležitý sdělení pro diváka (můžete koukat od poloviny a o nic nepřijdete), nehledě na to, že absolutně postrádá napětí, nebo něco, co by mě nutilo udržovat pozornost. Půlka druhá sice začne dejchat atmosférou, ani v jednom momentě mě ale nezasáhla. Snad je to hudbou, která se vůbec netváří hororově, možná nudnou režií bez špetky fantazie. Nutno ale říct, že film selhává jako celek (v tak debilnim provedení i Hopkins působí jako nula). Těžko se věří, že Rituál má na svědomí režisér parádního Ondskanu. To působil ale ještě v domovině (důkaz toho, že ne každej talent je rozenej pro Hollywood). (22.04.2011)

Mikael Håfström mě prostě v hollywoodské produkci nebaví. Již jeho slavný pokoj 1408 byl podle "skutečných událostí" a nelíbil se mi. S obřadem je to podobné. Notně přetáhlá stopáž způsobuje ve své druhé polovině, že si divák již nutně přeje konec. Historka mě přišla o ničem a navíc nebyla podána zrovna přesvědčivě. Kdyby se mě někdo zeptal zda-li věřím více v ďábla nebo v mimozemšťany. Tak mi příjde pravděpodobnější že nás zítra napadnou létající talíře než fakt že v mém okolí se pohybují posedlí lidé. Horor s jednou kočičí lekačkou s kýblem konvezace a polemik u mě není hororem. 25% (22.04.2011)

Typická "håfströmovská" rutina, kterou čas od času pročísne závan atmosféry a dobrého hereckého výkonu (finální vymítání), ale jinak kde nic tu nic. Colin O'Donoghue nemá charisma a ke všemu má svoji postavu napsanou tak hloupě (dvě hodiny sleduju, jak lidi dělají psí kusy, ale pořád si budu kecat svoje), že budete kulit oči v sloup častěji, než kolikrát se ve filmu vyhánějí čerti. A že se to děje sakra často. 5/10 (03.09.2011)

Rozhodnutí v ďábla nevěřit neznamená, že ďábel neexistuje. Plamínek víry dříme v každém z nás (i když podle reakcí z kina začínám malinko pochybovat). Mikael Hafström zvolil zvolna plynoucí rozjezd a nenásilné vtažení do děje. Zlom nastává v okamžiku setkání Michaela Kovaka (jež je skeptický ke všemu nadpřirozenému – všechno má přece logické, čistě vědecké vysvětlení) a otce Lucase (nezdolného a též velmi neortodoxního exorcistu). Jedinečný A. Hopkins, který svým vnitřním nábojem, civilním projevem, a také s veškerou svou urputností využívá naplno postavy kněze, pro něhož je střet s bestiemi pekel každodenní hostií. Např. emočně vypjatá scéna náhlého skonu těhotné Rosarie, kdy zlomený otec Lucas prohrává svůj boj se zlem, nebo závěrečné vymítání démona Baala s tváří A. Hopkinse nenechá nikoho na pochybách o věrohodnosti jeho prožitků. K tomu připočtěme přitažlivé lokace, jako neustále bdělí Vatikán a hříšný Řím s jeho tajuplnými uličkami – povětšinou deštěm zkrápějícími, skrytými zákoutími a množstvím toulajících se čičinek, pro něž je Věčné město tím pravým rájem. (21.03.2011)