Jana Eyrová

Kedysi v minulom storočí - ako decko - som na TNT videl tú verziu, kde hrala postavu Helen, Elizabeth Taylor. Samozrejme si to už takmer nepamätám, navyše to bolo anglicky, ale žil som (ako človek čo nečítal predlohu) v presvedčení, že mala priestoru celkovo viac. Preto ma zaskočila tá unáhlenosť s akou zmizla zo scény, aj keď priznávam že sa mi spomienky mohli časom skresliť. Chybou možno mojou vlastnou, toto jediné ma sklamalo.. Inak som teda nadmieru spokojný; technická stránka dokonalá, bezchybná a príbeh pre mňa už zabudnutý, tak neuveriteľne srší emóciami .. Neskutočne smutné niečo, krásne a s dobrými lakačkami (ako fakt). Atmosféra za 100 percent a všetko ostatné, vlastne tiež .. (23.03.2014)

Mohlo by se zdát, že nemá smysl zfilmovávat (po víc jak?) dvacáté předlohu Charlotte Brönteové, když se do povědomí diváků zapsalo hned několik verzí: Stevensonův gotický horror s Orsonem Wellesem (1944), Zeffirelliho přímočaře klasicistní (1996) a různé BBC seriály - soudě dle ohlasů - nesoucí se v duchu mírně historizujícího herritage cinema. Ta Fukanagova má ale své právo na existenci, protože Janu Eyrovou ukazuje jako pěkně feministické éro, které oproti dobovým konvencím vyznává rovnoprávnost pohlaví na místo pokory, což ospravedlňuje i závěrečný odklon v případě nedořečení/neukázání "prozření" jedné z postav. (Prozření se zde totiž odehrává v ryze mentální, nikoliv tělesné podobě.) Že nejde jen o ilustraci knihy, stvrzuje i narušení chronologičnosti, kdy je nám valná většina příběhu zprostředkovávána ve vzpomínkách, které jsou filtrovány skrze ústřední protagonistku. Díky tomu jsme na ni mnohem více napojeni, a tak můžeme dění prožívat spolu s ní, aniž by se sklouzávalo k sentimentu či patosu. Nespoléhá se ani na "tradiční BBC kvalitu", ačkoliv daný štempl před filmem najdeme, protože na místo předvádění výpravy je patrná snaha o větší autenticitu, kterou zajišťuje snímání ruční kamerou a upřednostňování přirozeného světla před umělým. Na místo dodržování tradičních postupů (hodně důležité je rozestavení postav v mizanscéně, pozoruhodný je i žánrový a s tím spojený formální zlom po jednom zásadním odhalení - bodu zlomu) se tato adaptace více blíží uměleckému filmu, a tak není na místě se pozastavovat nad Fukanagovým výběrem látky. (03.08.2011)

Triumf klasicismu, filmařské uměřenosti a romantických propriet. Kdybych neznal herce, měl bych problém film datovat. Každopádně právě kvůli hercům a některým nádherným romantizujícím kompozicím se Jane Eyre vyplatí. Jen mě trochu mrzí, že si jí Fukunaga nenechal na důchod a odvážně nepokračoval tam, kde na Sin Nombre skončil. (28.07.2011)

Vměstnávání několikasetstránkových chytrých románů do dvouhodinových filmů je úkol nevděčný. Tenhle pokus není zlý. Sám ho mám za pěknou ilustraci, má sestra však, která knihu dočetla jen několik hodin před návštěvou kina, po zlhlédnutí snímku oprávněně poznamenala, že na plátně zůstal z Brontëové díla spíše líbivý pocvrch, příběh se svými zvraty, ale ztratila se hloubka. Ale jaké hlubiny lze také očekávat ve 120 minutách? Někdy však nešlo jen o zploštění, ale i o vychýlení postav: malá Jane je příliš spratkovitá (dospělá je nicméně obsazena dobře), v knize éterická Helen působí zde jako blouznivka, z Blanche Ingramové, jež má být ve své bezcitnosti přeci jen oduševnělá a krásná, se stala hned na první pohled podezřelá karikatura a též z Jana Křtitele zůstala pouze slupka náboženského fanatika. Nešťastně nedovysvětlená zůstává též motivace Janina závěrečného rozhodnutí, které zde působí jako vítězství citů nad morální volbou, což tak v románu vůbec není. Miss Eyrová - jedna z vůbec nejkrásnějších literárních hrdinek - totiž okouzluje právě úchvatným spojením citovosti a mravní zásadovosti. Inu, ani tato dvacátá šestá adaptace románu zjevně není definitivní... (29.07.2011)

-I dream –Awaken then. Vyzrálá syntéza dvou „ženských žánrů“, melodramatu a gotického hororu. Vyprávění se drží v intencích feministického diskurzu, s přihlédnutím k mnoha omezením, jež musela žena 19. století překonávat a jež zároveň nejsou hyperbolizované natolik, aby se z filmu stal další beznadějný příběh o ženském utrpení. Hrdinka je sebevědomá, uvědomuje si své schopnosti a její vyrovnané dialogy s „pánem“ neodpovídají tradičně vykreslovanému vztahu nadřízenosti a podřízenosti. Opatrná zamilovanost bez plného oddání se partnerovi otupuje sentimentální hrany melodramatické roviny a znemožňuje nám sledovat Janu jako přímočarý doják, u něhož si akorát hezky pobrečíte. Fukunagova adaptace využívá klasického románu ke kladení aktuálních otázek, aniž by v jiných ohledech – kamera, výprava, slovník postav – zavile usilovala o modernost. Jinými slovy – autoři předlohu interpretují jako lidé poučení vývojem v přemýšlení o společenském postavení ženy a jako takoví do ní logicky promítají, co Brontëová mohla ve své době považovat pouze za utopii. Moderní a klasické díky tomu dosahuje neobyčejné rovnováhy. 85% Zajímavé komentáře: Radko, Madsbender, Bluntman, mm13, honajz, Maq, eye candy (01.08.2016)