Nákaza

Dalo se čekat, že to půjde proti tradičním diváckým očekáváním, ale přesto Soderbergh dokáže překvapovat hlavně tím, jakou optiku k profláknuté zápletce přikládá, když si místo velkolepých davových scén vystačí s dokumentárně laděnou tóninou a naprosto suverénně nechává slavným hollywoodským jménům minimální party, přičemž oni se mu odměňují parádními výkony. Minimalizmus, který se zavrtává hluboko pod kůži. PS: Letos už druhý film, který z velké části „udělal“ Cliff Martinez. (20.10.2011)

Nepřekvapuje mě, že se jedná o další Soderberghův počin, který jde proti žánrovým očekáváním, podrývá hvězdný status mnohých herců a znejišťuje diváky podáním výpovědi o úloze zacházení informací ve společnosti. Komě toho, že mnozí Soderberghova dvorního skladatele Martineze objevili až díky Refnově americkému debutu, mě překvapuje, kolik - soudě dle ohlasů - se po premiéře vyrojilo zpozdilých dramaturgů. Ti zpětně radí, že by film měl být buď delší, aby byly všechny postavy "správně" prokreslené, byl jim věnován "patřičný" čas a vše bylo uzavřené, nebo by měl mít méně postav, aby nám některá mohla být bližší a mohli bychom se s ní identifikovat apod. Nejenom daný přístup, ale vůbec takové "konvenční" nároky mi přijdou nemístné hned z několika důvodů. Zaprvé jde o typ vyprávění s několika postavami, které se odklání od klasického modelu, a tak je záměrně většina linií nechána otevřených a nedořečených pro divákovo domyšlení. Zadruhé obsazení známých herců vede k tomu, že postavy máme vnímat spíše jako určité abstrakce - nositele žánrových kódů. Proti nim se buď proviňují (ukázkovým příkladem je Gwyneth Paltrow umírající v prvních deseti minutách), nebo je svým schematickým jednáním naplňují, ale my víme, že šťastné konce a neokázalá humanistická gesta patří do žánrového, nikoliv skutečného světa. NÁKAZA je totiž procedurálním dramatem, ve kterém se ale na rozdíl od obdobně vyprávěného TRAFFICU - NADVLÁDY GANGŮ neukazuje pouze samotný oběh látky (drogy, viru), nýbrž i provázanost makro a mikro historie. Závěrečný příklon ke klasičnosti (zodpovězení narativní mezery z počátku, jelikož se začíná in media res, utvoření heterosexuálního páru) totiž patří jen jedné z mnoha linií a na ní se podvratně ukazuje, že štěstí lze dosáhnout leda bez obeznámenosti se všemi informacemi, popř. jejich zamlčováním druhým pro dosažení štěstí druhých. (24.10.2011)

Steven Soderbergh se po řadě ne příliš povedených filmů a experimentů vrací do první režisérské ligy a dokazuje, že i zdánlivě béčkové téma se dá natočit výborně, "lidsky" a skoro až s přesahem. Scénář je výborně napsaný a jednotlivé příběhy byly všechny hodně zajímavé a celé to bylo zabrané snad ze všech úhlů pohledu. První herecká liga samozřejmě neselhává a potěší i nekompromisní zametení s některými postavami. Po dlouhé době jsem si ale u filmu řikal, že to mohlo být klidně i delší. Přece jenom stopáž něco málo přes 90 minut je u podobného tématu s tolika zajímavými příběhy trochu málo a některé postavy tak dostanou příliš málo prostoru a jejich příběhy vyšumí do ztracena (hlavně u Marion Cotillard). 80% (03.01.2012)

Sledování s rýmičkou jedině pro otrlé. Hlavním hrdinkou je tu samotná nákaza; o té to je. Zcela nový typ filmu; emočně sterilní (a o to více působivý) dokument o věcech budoucích, který skrze nakažlivou atmosféru vyvolává neodbytný pocit "tak takové to bude, takhle to tedy proběhne..." Ovšem až to propukne, tak bez perfektního Martinezova hudebního podkresu. Což bude věčná škoda. (02.01.2013)

Sodeberghova obsedantně kompulzivní a sterilní pitva strachu za pomoci dokonale vyběleného vizuálu a elektronicky tepajícího soundtracku. Nejdůvěryhodnější katastrofický film vyobrazující reálnou hrozbu a snímek vyvolávající celou řadu nepříjemných otázek. Rok 2012 se blíží a pokud má nastat konec světa, tak bude mít pravděpodobně takovouhle podobu :-) (24.10.2011)