Réžia:
Alfréd RadokKamera:
Josef StřechaHudba:
Jiří SternwaldHrajú:
Blanka Waleská, Otomar Krejča st., Viktor Očásek, Zdeňka Baldová, Eduard Kohout, J. O. Martin, Josef Chvalina, Anna Vaňková, Jiří Plachý st. (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Daleká cesta, prvotina Alfréda Radoka (1914 - 1976), se nutkavou expresí svých obrazů z terezínského ghetta a iritujícím skloubením hraného a dokumentárního filmu stala pro komunistický režim natolik neúnosnou, že byla nejprve nakrátko odsunuta do venkovských kin a posléze zcela vyřazena z distribuce. Měl na tom mj. svůj podíl i Radokův kolega Otakar Vávra (*1911), jemuž se Radokův styl zdál prý příliš křečovitý. Jak se Vávra přiznal ve svých vzpomínkách Podivný život režiséra (1996), když se ho přední stranický ideolog, ministr informací Václav Kopecký (1897 - 1961), na film dotázal, svůj názor nesmlčel a "Kopecký zakázal další promítání Daleké cesty v kinech"... (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (122)
Spočiatku papierom šuštiace dialógy a prvoplánovo vykreslení židovskí obyvatelia. Neskôr však takmer až experimentálny film, využívajúci k pocitu nesmiernej duševnej stiesnenosti prvky nemeckého expresionizmu (aký to paradox). Rôzne uhly kamery, hra s tieňmi, zmätená orientácia v priestore. Je samozrejmé, že film treba brať s ohľadom na rok jeho vzniku, dnes by niečo podobné pôsobilo značne bizarne. No a práve ten rok vzniku a bezprostrednosť, s akou reaguje na udalosti druhej svetovej vojny, ktoré neboli na očiach tak (myslím koncentračné tábory, nie zákazy v mestách), ako trebárs bombardovanie alebo hlad, je mojim prvoradým hodnotiacim merítkom. ()
S přimhouřenýma očima jdu na čtyři hvězdy. Používání dokumentárních záběrů do filmu je dobrý nápad. Obsahově mi film neřekl nic nového, jen jsem si trochu upravil svoji představu o tom, jak vypadalo terezínské ghetto. Na herectví 40. let jsem zvyklý, nijak zvlášť mi nevadilo, naproti tomu některé krátké montážní sekvence za vydatné podpory hudby jsou velmi působivé. A po výtvarné stránce je film také povedený. Jen škoda, že ono závěrečné osvobození Terezína vypadá jako komunistická propaganda, ale vzhledem k roku vyroby se není co divit. ()
Tak rozhodně jeden z nejlepších československých (a možná i evropských) filmů období prvních poválečných let, který - jak by napsal uživatel mchnk - je potřeba znát... i když přiznám se, že jeden z aspektů (skloubení dokumentárního filmu s hraným), pro který bývá tento snímek vyzdvihován, mi ze začátku síše překážel a vyvolal trochu rozporuplné dojmy. Kombinace sestřihů z nacistických propagandistických dokumentů a útržkovitého rozehrávání spíše intimního příběhu mi přišla trochu násilná, možná bych spíše uvítal místo toho nějaký mini-dokument ze života Židů před válkou. Ale je to opravdu jen drobná výhrada k netradičnímu rozjezdu Radokova filmu. Se stupňující se tísní a přicházejím zlem v podobě prvního a pak druhého transportu se současně stupňuje i celkové vyznění příběhu, který při dostatečné soustředěnosti snad ani nemůže nezasáhnout diváka svou silnou expresivní výpovědí o jedné z nejtragičtějších událostí moderních dějin - holokaustu. Místy téměř až hororový či kakofonní prožitek s úžasně propracovanou výtvarnou i hudební stránkou, mrazivé obrazy temného prostředí ghetta v kamerové hře na světlo a stín, neskutečná síla ze živé orchestrální hudby či zpěvů židovských ukolébavek. To všechno zastiňuje i místy trochu divadelní výkony některých herckých protagonistů, z nichž vedle Blanky Waleské v hlavní roli vyčnívá zejména přijemně civilní Otomar Krejča (budoucí "vůdce" legendární herecké generace Národního divadla). A pak ten závěr, ten brutální závěr v prožitích vězněného lidu z osvobození...! 90% (deníček - Krátká éra československého filmu 1945 - 1948) ()
Dalo by se říct "český Schindlerův seznam" ve starším skromnějším a méně drastickém balení. Toto je ale mnohem ambicióznější film než Spielbergův opus. Alespoň z pohledu užitých filmových uměleckých prostředků. Navíc působí velice objevně po technické stránce. Propojení hudby, zvuku a obrazu se musí vidět a slyšet. Skutečně jedinečná podívaná... ()
“Nezlob se, tati, ale já nepojedu… Patřím sem jazykem, výchovou, lidmi, vším…“ Nezbývá než popřát „šťastnou cestu…“ Jak krutě takové nevinné přání zní v takové době… V době, kdy lidé ztrácejí svou lidskou tvář. V době, kdy je lidská důstojnost proměňována na čísla a nelítostně zadupávána do prachu a bláta. V době, kdy světem plíživě obchází STRACH. Je všudypřítomný. Ve městě, v lágru, lhostejno kde. Dohání člověka k šílenství… Mimořádné sugestivní pohled na židovské téma za druhé světové války. Žádné šokující obrazy násilí, přesto neuvěřitelně působivé v detailech – látka na róbu na židovskou slavnost skládající se ze žlutých židovských hvězd, stará žena aportující na povel vědro, kdysi vážený profesor přestává být člověkem, jako číslo 402 stává se kusem k likvidaci a jeho tvář zahaluje jemný oblak dýmu, až zmizí docela... Challenge Tour Special - Filmový lov - červen 2015. ()
Galéria (40)
Fotka © Československý státní film
Zaujímavosti (9)
- Film byl v roce 2019 digitálně restaurován Národním filmovým archivem ve studiích Universal Production Partners a Soundsquare v Praze. (Zdroj: Filmový přehled)
- Postava, kterou hraje Rudolf Deyl ml., se jmenuje Noha. Postavu se stejným příjmením si později zahrál i ve filmu Hvězda zvaná Pelyněk (1964), kde hrál vůdce rumburských vzbouřenců Františka Nohu. (Rene.Artois)
- Na ideovou nevhodnost filmu upozornil předseda barrandovské filmové rady Otakar Vávra, který si na něj stěžoval ministru kultury Václavovi Kopeckému. (sator)
Reklama