Quo Vadis

Po výpravné stránce je tato adaptace literární předlohy vynikající. A herecké podání představitele císaře Nera jsem si užíval. Quo Vadis má s Ben Hurem jednu společnou vlastnost. A tím je snad až nadšený pohled na počátek křesťanství, obdiv nad statečně přijímanými ranami krutého osudu. Prostota a lidskost křesťanství je zde v ostrém kontrastu s rozmařilými, zkaženými a krutými představiteli nejmocnějšího státního útvaru tehdejší doby. Je typickým lidským rysem, že pozdější představitelé křesťanské církve s nebývalou odhodlaností a zarputilostí hromadili majetek a vedli stejně takový rozmařilý a dekadentně zkažený život, jako vrcholní zástupci mocné Římské říše. Z křesťanské církve se stala nejmocnější a nejbohatší obchodní organizace, která vždy šla za svým cílem hromadění majetku a moci. Svoji obchodní značku šířila s mečem v ruce, finančním zatížením nově nabytých území a pokryteckou morálkou přetvářky, podrobení a trestů. Jaké to odklonění od samotné lidskosti počátku křesťanské víry! Dav může vzbuzovat hrůzu, dav je pro umného rétora snadno manipulovatelnou zbraní, která ve vyšším zájmu splní jakýkoliv, i ohavný a nemorální, úkol. Pro mě je hlavní postavou filmu prostopášný římský císař Nero (skvělý Peter Ustinov), který miluje i nenávidí zároveň. Chce být největším umělcem všech dob, ke svému žabímu kuňkání a drnkání na kitharu potřebuje inspiraci, dohnanou až za samou hranici myslitelných možností. Život i majetek dává i bere, prostý lid v davu se baví, se zvrhlou rozkoší působí bolest a strach. Celá velikost i úpadek jsou skryty v jedné jediné osobě. Skutečnou hlavní postavou je úspěšný velitel římské armády Marcus Vinicius (Robert Taylor), který prodělává nejvýznamnější změnu. Z lehkomyslného a sebevědomého floutka, který si bere vše, co chce, se stává citlivý a obětavý ochránce slabých a utlačovaných. Hlavní ženskou postavou je Marcusova vyvolená, státní rukojmí a řecká princezna Lygia (Deborah Kerr), zapálená stoupenkyně křesťanství. Z dalších rolí: Marcusův strýc, stoik, cynický komentátor a Nerův oblíbenec Petronius (Leo Genn), pomstychtivá, majetnická, intrikánská a poživačná Nerova manželka Poppaea (zajímavá Patricia Laffan), laskavý a nadšený Ježíšův apoštol Petr (Finlay Currie), šiřitel křesťanství a první misionář Pavel z Tarsu (Abraham Sofaer), Petroniova otrokyně a oddaná milenka Eunice (Marina Berti), Lyginin neohrožený ochránce Ursus (Buddy Baer), Lygininy adoptivní a urození rodiče Plautius (Felix Aylmer) a Pomponia (Nora Swinburne), ambiciózní a všehoschopný pretoriánský velitel a Nerův kumpán Tigellinus (Ralph Truman), Nerův vychovatel Seneca (Nicholas Hannen), či Nerova odkopnutá milenka Acte (Rosalie Crutchley). Ano, je to monumentální velkofilm. A historická fakta mohou být zkreslena. Ale to nic nemění na tom, že jde o příjemně strávený čas s jedním z klenotů výpravných amerických snímků. (24.02.2016)

Také výpravné a vydarené filmové veľdielo by si zaslúžilo podrobnejší komentár a výstižnejšie hodnotenie, ale tentoraz sa nebudem rozpisovať. Viac oceňujem jeho literárnu predlohu, ktorú som čítala nespočetne veľakrát. Žiaľ, ani jedno jej spracovanie, ktoré som mala možnosť vidieť sa nezhoduje s mojou fantáziou, ale to vôbec nič nemení na tom, že sa mi film v podstate veľmi páčil a s radosťou mu dávam maximum. (05.03.2011)

Staroveký Rím. Cisár Nero. Obdobie, pár desiatok rokov po Kristovi, n. l. Zavraždil vlastnú matku, i manželku, či adoptívneho brata, alebo aj vychovávateľku. Absolútny TYRAN, ktorý sa pasoval za BOHA. Založil kolosálny požiar Ríma, a to zhodil na kresťanov, ktorým pripisoval VINU, potom v populárnych hrách - ich hádzal krvilačným LEVOM, ktorí si prišli na svoje... A ja pozorujem obdivuhodný historický veľkofilm, na začiatku 50. rokov, ktorý považujem, ako vôbec prvý - dôležito - podstatný, ktorý následne rozpútal vlnu záujmu o ďalšie podobné návštevy do ďalekej minulosti. Zdá sa mi, že ešte nie je tak docenený, ako by si v skutočnosti zaslúžil, lebo výkon Petra Ustinova ( zahral si aj v Spartacusovi, režiséra Kubricka, ale ten výkon sa nedá absolútne porovnávať s výkonom Nera, nesiaha mu ani po členky... ), je majestátny, geniálny, fantastický, famózny, že Oscar mu unikol neprávom ! Obsadenie je na vysokej úrovni, ale ako Boba Taylora, tak aj Deborah Kerr, spomínaný Ustinov, je zo všetkých obsadených, i neobsadených - právom najlepší - strhujúci ! De - facto, prvá polovica snímku, je čisto romantická, pretože sledujem vývoj vzťahu medzi veliteľom légie Marcusom Viniciusom a kresťanskou otrokyňou Lygiou. Všímam si, že Marcus je ohromne arogantný, cynický, príliš namyslený a sebavedomý, správa sa tak, že si môže dovoliť podniknúť hocičo, unesie práve túto krásku, a tak sa začínajú medzi sebou navzájom - handrkovať. Patrí sa spomenúť, že táto kočka má k dispozícii akéhosi novodobého Herkulesa, čiže Ursusa, chlapa, ako HORA, ktorý sa správa, ako jej domáci strážca, a ten zohrá ešte veľmi dôležitú úlohu. Marcus sa postupom času zmení o 360 ° , a to je excelentný vývoj postavy, na ktorú by ste to sprvoti sotva povedali... Toto všetko je zaujímavé. Ale vôbec najzaujímavejšie, je to, čo spomínam v úvode, t. j. - požiar Ríma, a velikánsky CHAOS, potom zhodenie viny na nevinných, a to je v druhej, kratšej filmovej polovici. Kamera Boba Surteesa a hudba velikána Rózsu, v tomto bravúrnom snímku, je mi dobre známa taktiež z budúceho majestátneho, 11. cien ovenčeného : Ben - Hura. Alebo kostýmy a výprava, sú kvalitatívne nadštandardné, ale opäť nič. Mne sa veľmi pozdával tento výnimočný, výpravný veľkofilm, ktorý to mal ťažké už len z toho dôvodu, že prišiel, ako nováčik, a predsa sa mu to podarilo... Gratulujem režisérovi LeRoyovi, lebo parádne previedol starovekú záležitosť ! Pochvalu udeľujem aj Sienkiewiczovej knihe, podľa ktorej sa opisovalo, čiže plusové body dávam i trom scenáristom, ktorí sa obstojne pohrali s týmto ťažkým lieskovým orieškom... (16.04.2017)

Podle románu z konce 19. století vzniká na začátku padesátých let dvacátého film odehrávající se v půlce prvního. Přijde mi velmi zajímavé, jak se tato tři velmi odlišná období záměrně i nezáměrně mísí do něčeho, co sice neodpovídá ani jednomu z nich (nejméně samozřejmě o tom, v němž se odehrává), přesto stojí za to tomu věnovat pozornost. Ta trojí dobovost mi přišla ze všech sandálových opusů, co jsem viděl, největší... I když by určitě šlo Quo Vadis přejít jako netrvanlivou megalomanskou zbytečnost, přijde mi zajímavější to na něm přijmout a pokusit se vidět i něco dalšího. 70 % (30.03.2013)