Hrať svoju hru

Citlivé, plynúce prirodzene ako už život na postkomunistických sídliskach chodí: zapletenie sa pubertiaka do nesprávnej partie; drogy, alkohol v súvislosti s hľadaním tej pravej, bývanie v podnájme a konflikty s rodičmi. Naznačené je i prepojenie medzi pravicovými extrémistami a miestnou politickou mocou: veď komuže by nehrali do karát ľúbivé heslá politika o potrebe odsunutia farebných minorít kdesi, kam hranice mesta už nesiahajú? (30.11.2009)

(CINEMA MUNDI 2011) Na EASTERN PLAYS lze nahlížet dvěma způsoby, kdy ale ani jeden ze zvolených nevede k maximálnímu diváckému zážitku, protože se navzájem prostupují a jeden naruší ten druhý. Na jedné straně máme žánrovou podívanou, jež se všemi schématy a klišé sociálních dramat vypráví generační příběh dvou bratrů, kteří jsou determinováni jednak svým rodinným zázemím, jednak místem, kde žijí. Na té druhé nejde o žánrový snímek, nýbrž dokument, ve kterém se stírá hranice mezi filmem a skutečností, jelikož ústřední úlohu zde na základě svého života ztvárňuje Christo Christov, jemuž je film v závěrečných titulcích dedikován. V druhém plánu se nám pak nabízí pohled na to, co je pro hlavní město Bulharska - Sofii - příznačné: vztah Bulharů a Turků, mládežnické gangy, drogy ad. Závěr vyústí do ztracena, protože Christo Christov vzhledem ke způsobu života, jaký vedl, zemřel, než se stihlo dotočit. Můžeme to vnímat tak, že do žánrové fikce zasáhnul skutečný život (tedy ona dokumentární rovina), ale vzhledem k tomu, že úmrtí Christy Christova nebylo plánováno (alespoň doufám!), výsledkem je ani v jedné z rovině čtení kvůli své modelovosti ne tak úplně uspokojivé torzo. (15.03.2011)

Zpočátku jsem k tomuto snímku přistupoval nedůvěřivě, pač bulharských filmů jsem věru mnoho neviděl (jestli vůbec nějaký) a navíc ani žánrově jsem si nebyl jistý, do čeho jdu. Tak po půl hodině jsem se ujistil, že skutečně se jedná o Art, a to s velkým A, a až do konce filmu si kladl otázku, o čem ten film vlastně je. No, nepřišel jsem na to. Jeden bratr neví roupama co dělat a tak nakukuje do bandy dost vypatlanejch nacionalistů, druhej brácha zase prožívá něco jako předčasnou krizi středního věku a ujíždí na všem, co teče. Ke cti obou slouží fakt, že se z toho srabu snaží aktivně vyhrabat, ale jak to vlastně dopadne, se divák stejně nedozví. No tak co? Co se mi na filmu líbilo, byl pestrý hudební doprovod, surově působící pohledy na krásy postsocialistických sídlišť a nesmím zapomenout na tu tureckou holku – ta byla velmi koukatelná. :-) Jinak ale obsahově je to dost prázdné. (29.11.2010)

Ja som sa v Bulharsku narodil. V hlavnom meste, v Sofii, nieje ľahké žiť. Tam každý deň na ulici zatknú dosť feťákov a predajcov drog. Skinov a feťákov je tam veľa, kedže tam žije veľa Rómov a Turkov s čím nesúhlasí veľa Bulharov. A o korupcii v politike radšej mlčím... inač toto je pekný snímok života v Sofii. (21.09.2010)

Zpočátku jsem měl pocit, že se dívám na nějaký amatérský film s neherci, po půlhodině jsem začal nabývat dojmu, že jsem se nejspíš zmýlil a dívám se na velmi kvalitní balkánský snímek, ale pak se děj zase úplně rozmělnil a nějak zapomněl, takže mé pocity jsou víc než rozpačité. Scénář celému filmu děsně podráží nohy, jako by jej sepsalo více lidí, hádali se mezi sebou, kam směřují, co chtějí vypovědět a nakonec neřekli asi vůbec nic. Já si odnáším pouze to, že Bulhaři se asi moc nemají rádi s Turky, že na agresivní blbce můžete narazit kdekoliv na světě, že Sofii nezahrnu do svého seznamu vytoužených destinací, a že alespoň smekám před představitelem titulní role, pokud při natáčení trpěl bolestmi. Byl to asi můj první nebo druhý bulharský film a asi mi potvrdil fakt, že balkánskému světu moc nerozumím. (28.04.2014)