Kráľova reč

Bylo pro mne těžké přinutit se sledovat film o léčbě koktajícího monarchy, ale výsledek, až na drobnou ztrátu tempa ve střední pasáži, výrazně předčil má očekávání. I já jsem ve finále fandil výbušnému Jiřímu VI., aby zvládl svůj životní souboj s mikrofonem, ač bych tomu před sledováním snímku nevěřil. Firth, Rush, Pearce i H. B. Carter podali skvělé výkony a přesto mne nejvíc bavila vedlejší figura - nafouklý Churchill v podání Timothy Spalla. (05.08.2011)

Kultivované logopedické drama o moci hlasu a imaginárním statusu krále. Nádherně blazeovaná hra statických polodetailů, manýristických textur a noblesních interiérů, proti nimž se hrdě vypínají chaotické tapety doktora Logue, který chápe, že král je králem především tehdy, když mu to jeho poddaní uvěří. A ve 30. letech mohou věřit především jeho hlasu. Celé je to tak typická rockyovská šablona o outsiderovi, co vystoupal na vrchol, ačkoli mu nikdy nevěřil. I svou citlivě stylizující reprezentací historie ekvivalent vynikajícího dramatu Frost / Nixon. Herecký koncert, od vystresované kreace Colina Firthe až po lehkonohý balet Helen Bonham Carter. Možná přehnaně učesané, ale mně se tenhle účes líbí... víc než fešácká nagelovaná fincherovská čupřina. (20.01.2011)

Bez koktání výmluvný film o koktání... Ne, samozřejmě nejde o konkrétní handicap, kterým král-outsider trpí, ale o způsob, jakým je zpracován. Jako základní pilíř nevidím Jiřího VI, nýbrž excelentně napsanou a noblesně zahranou postavu Lionela. On je ten, kdo v zadrhávajícím se princi vidí krále, on je ten, kdo je schopen pomocí neortodoxních metod vnést do akademického prostředí lidský aspekt - je nejen učitel mluvy, ale do jisté míry i učitel charakteru. Pozadí druhé světové je dobře využito, možná až zneužito, pro vytvoření potřeby sepjetí lidstva, čímž také navozuje pocit naléhavosti. Katarze ze závěrečného projevu tedy dosahuje svého potenciálu. Pochválit ještě musím vynikající kameru, která navíc na sebe a svou uměleckost ani v nejmenším neupozorňuje, přesto nakonec nechám ve vzduchu viset jakýsi otazník v podobě chybějící páté hvězdy... 8/10 (27.01.2011)

"Is the public ready for two minutes of radio silence?" Tak strhující jak jen film o návštěvě logopeda být může. Ani sama nevím, kde v jeho popisování začít, protože si neuvědomuji nic, co bych pro tentokrát mohla hodnotit negativně. Od prvního momentu při projevu na dostizích jsem zkrátka sympatizovala s Védodou z Yorku v podání Colina Firtha natolik, že mám teď chuť vytáhnout z police nějakou knihu o historii Velké Británie a pojmenovat jednou svého syna Albert jakkoliv mám doposud toho jméno spojeno hlavně s jedním obchodním řetězcem. Velkou zásluhu na tom všem nese výborná kamera a režie, ze které přímo cítíte tu konzervativní atmosféru Británie třicátých let, úžasně vtipný scénář nabízející snad v každém dialogu Jeho Veličenstva Bertieho (občas málem v každé jeho replice) nějakou tu vtipnou narážku a samozřejmě sám představitel hlavní role, který si dle mého po Single Manovi kráčí pro další Oscarovou nominaci. Ostatně obsazení je luxusní ve všech aspektech, od mnou již opěvovaného krále Alberta přes muže v pozadí (a recenzemi často opomíjeného) Geoffreyho Rushe až po téměř cameo roli arcibiskupského záškodníčka Dereka Jacobiho. (Snad jen ten Timothy Spall jako Winston Churchill lehce přehrává.) King's Speech klepe významně na dveře, za kterými Akademici vybírají letošní Oscary, a při troše štěstí by to snad minimálně Firthovi mohlo letos vyjít. Pro mě zkrátka nejlepší film roku 2010, na který půjdu v průběhu ledna do glasgowského kina ještě minimálně jednou. "Fuckety shit. Shit, fuck and willy. Willy, shit and fuck, and… tits." Dodatek 20. ledna 2010: Po dvou týdnech viděno v kině znovu, tentokrát ještě s hodinovou závěrečnou sekcí Q&A, kde Colin, Helena a Tom odpovídali na otázky publika. A i napodruhé ve mně King's Speech zanechalo pocit, že si letos Oscara za nejlepší film roku nikdo nezaslouží víc. Vizualita, kterou jsem napoprvé lehce přehlížela, je úžasná; pohledy ze stropu gotického kostela vnášejí do filmu přesně ten pocit malosti člověka proti velikosti jeho údělu; pocit, který po většinu filmu princ (král) Albert zažívá. Neméně zajímavé jsou i terapeutické části, kdy kamera, vražená Firthovi téměř do obličeje, za princem nacházi jen holou zeď, kdežto při pozorování Rushe objevuje přívětivější, více domovskou atmosféru s krbem, čajem či křesly. A herci jsou zkrátka výborní; minimálně u Firtha a Rushe budete cítit, že to nehrají, že je to jejich normální, přirozená, každodenní póza. Takhle to vypadá, když se hranice mezi filmem a realitou stírají. Přesně jak řekla v závěrečné diskuzi Helena: "Oh, we must be on; Colin stopped talking." (10.01.2011)

Colin Firth mi bezprostredne učaroval už vo valmontovskej úlohe ľahostajného cynika, pre ktorého ženské srdce predstavovalo len akúsi zábavku, a odvtedy mi jeho herecké schopnosti unikali. The King´s Speech je - natočený, vizuálne elegantný, hudobne podmanivý a obsahovo emocionálny tak, aby si zhrabol všetkých Oscarov pre seba - ale ja mu to vôbec nezazlievam. Neuveriteľne krásny, primerane citový, herecky unikátny film, ktorý zaujme všetkými filmovými zložkami, no okrem toho zanechá hlboký dojem vďaka skutočnosti, že kráľ je tu vykreslený ľudsky, chvíľami ako beznádejný bezmocný muž neschopný striasť sa vlastných tieňov. Pochybovala som o Firthovi, ale tu ma dostal. Niet krajšieho pocitu, ako nechať sa emocionálne vyžmýkať pohľadom na skutočné herecké nadanie... a Oscar za najlepšieho herca mu v mojich očiach určite prislúcha. (25.01.2011)