Proini peripolos

hlavnú úlohu tam nehrajú herci ale dusivá a depresívna atmosféra, hrdzavé ponuré prostredie, staré rozbite autá, polorozpadnuté domy niekde s elektrikou niekde bez, prázdne byty so zapnutou telkou kvapkajúca voda zo stropov a tichý takmer nevýrazný ale pri tom úžasne nežne znejúci žensky hlas. Doteraz neviem , prečo som ten film pozeral a dokonca až do konca. (04.04.2015)

Komorný postapokalyptický príbeh o dvoch nič si nepamätujúcich ľudoch, ktorí blúdia špinavým a zhrdzaveným torzom mesta. Áno, atmosféra a spracovanie kvalitné, ale príliš dlhá stopáž robí pomaly plynúcemu a nikam nesmerujúcemu príbehu kata. Niektoré veci sú nedotiahnuté - po apokalypse v pohode bežia televízory a premietajú kiná, je dostatok streliva a motorových palív. Hodnotenie: 45% (02.05.2014)

Z filmu mám rozporuplné pocity, ale převažují kladné. Některé podivnosti ve filmu vyšuměly do prázdna a neřešili se. To mě sice mrzelo, ale tak nějak jsem se s tím smířil a užíval si atmosféru. Po většinu filmu hraje taková hypnotická, magická hudba, jak od Vangelise. Některým scénám tak dodala na efektu. Film řadím v rámci postapo žánru mezi ty, které si mě tak nějak podmanily, tento podobně jako další postapo "Chlapec a jeho pes". (26.11.2019)

Žena, jména nejsou důležitá, kráčí opuštěnou zničenou krajinou a vstupuje do hlubin města. Po zdolání určitých překážek narazí na muže, tedy on už ji nějakou dobu sledoval, který patří k ranní hlídce. Její členové mají za úkol každých 24 hodin zabít minimálně jednoho člověka. Nezabije ji, ale ona jeho by mohla, pokud jí ukáže cestu z města. Strastiplná odysea městem je plná dalších překážek a smrt číhá na každém kroku. Vizuálně vytříbené postapo - některé scény jsou uhrančivě krásné, pokud divák souzní s definicí krásy tak, jak ji stanovila dekadence. Zdánlivě bezvýchodné, syrové, temné. Hudební složka je vynikající a výborně doplňuje obrazovou - místy zní jen nepříjemný cvrkot a bzučení, jindy se hudba poeticky rozkročí, jak to předvedl třeba Vangelis v Blade Runner. Studené barvy, měkké tóny, světla a stíny. Někdy stačí jen pohled na stříhání poplašných plechovek a napětí by se dalo krájet. Mainstreamovému divákovi ovšem nedoporučuji. Nejde přímo o artový film, ale je to Nikolaidis, svérázný režisér s jiným pohledem. (25.12.2022)

„Nejdůležitější je čistá voda a trocha štěstí...“ Až netradičně intimně laděné postapo se silnou ženskou hrdinkou by se klidně mohlo jmenovat i „Poslední žena na Zemi“. Silně mě ovanulo zvláštní ponurou atmosférou i stále víc gradujícími emocemi ve jménu opuštěnosti i sbližování, aniž by sklouzlo do patosu. Ten film se nepodbízí, nesnaží se prvoplánově dojat a žmýkat z diváka emoce, ale zároveň v nejedné scéně ženy s průvodcem, dvou hlavních postav beze jména, dokázalo vedle napětí na mě působit i magickým kouzlem blížícím se k menšímu dojetí. Už od počátku, kdy Ranní hlídka bez více rozvinuté zápletky nám teprve představovala dění a prostředí postapokalyptického světa v troskách zřícených staveb, mlhavé lesní přírodě i prázdných moderních budovách, jsem byl vhozen do depresivní a zároveň fascinující atmosféry plné deště, mlhy, chladu, která zde může svou působivostí a podmanivým vizuálem konkurovat klidně i Blade Runnerovi nebo Stalkerovi. Pravda, asi 10 minut jsem se v první polovině i nudil, když najednou začal být snímek plný dlouhých ukázek ze starých černobílých filmů promítaných na plátně, videu či televizi, ve světě, kde už nic jiného nezbylo a nikdo si nic nepamatuje... ale pak jsem si říkal, že možná to mělo svůj význam ohledně ztvárnění vyprázdněnosti světa i omšelém znudění hrdinky v něm, a když mě jinak po zbytek času dokázal tento film hodně nadchnout, přihmouřil jsem nad tím oči. Už jen protože se v rámci sci-fi / postapo žánru jedná pro mě o výjimečný zážitek a ve výsledku velmi silnou záležitost. [90%] (07.09.2021)