Zdrojový kód

Mám ráda Duncana Jonese. Mám ráda jeho schopnost natáčet nenápadné, chytré a přístupné filmy. Obdivuju, že umí vytvořit dvě v podstatě úplně stejné věci a dokázat, aby zdánlivě neměly nic společného. A baví mě jeho morální zanícenost, s níž je schopen dojít k nekompromisnímu dogmatickému závěru, že kdyby blaho společnosti mělo vykoupit mírné, nedobrovolné utrpení jen jednoho konkrétního otroka, stává se z oné společnosti fašistická diktatura. Ale je mi líto, za to, co provedl Zdrojovému kódu v jeho posledních minutách, by Jones zasloužil umlátit lopatou. A nepleťte se: nezuřím proto, že mi trvalo hodinu, než jsem dokázala zavřít šokem vypáčenou hubu nebo než jsem pochopila, co jsem to vlastně viděla. Mám dva lepší důvody: 1) konec zcela neguje způsob, jakým Jones doposavad pracoval s potlačením divákovy nedůvěry. Zdrojový kód perfektně balancoval na hranici mezi přílišným zjednodušením a detailním logickým propracováním do důsledků, a působil tedy dojmem nekomplikovaného, ale stále ještě chytrého narativu, který umožňuje zběžné prozkoumávání nového světa, aniž by omračoval svojí nereálností. Naproti tomu závěr nechává (mimo jiné i kvůli jednomu dost nešťastnému střihu) tak široký prostor pro interpretaci, k níž poskytuje tak málo vodítek, že přehledně budovanou strukturu v podstatě boří. Navíc jde o zbytečný přílepek, protože 2) Zdrojový kód už jeden konec má. Je jím pro mě snad nejkrásnější vyobrazení smrti vůbec: žádná prázdnota, žádný nový život, jen okamžik, který si sami zařídíme. Obraz absolutního štěstí. To, co následuje, je učebnicovým příkladem, jak nejlépe vzít Monu Lisu a vytřít si s ní prdel. Zatímco kapitán Stevens ví, kdy přestat, Jones nemá nejmenší tušení. Bravo, Duncane, i po třech filmech zůstáváš stále jen slibným tvůrcem. Nechť ti to vydrží až do smrti. (13.08.2011)

Interesatní theme a sqělá práce s časem - jak dějově, tak délkově. Do krátké stopáže se povedlo nacpat napětí, po němž mi z nehtů zbyly jen okousané trosky. Nechybí ani pár akčních prvků, kapitschka romantiky, špetka detektivní práce a celé to je zabaleno do Very Farmigy (Jakea Gyllenhaala coby hetero-man nehodnotím a Michelle M. není nějak můj typ), která mi v některých záběrech svým exteriérem asociovala (sám nevím proč) Gillian Anderson(-ovou) alias Danu Scully(-ovou). No prostě se mi líbila. No co, no. (24.10.2013)

Duncan Jones se začíná vykreslovat jako vskutku zajímavý tvůrce s originálními nápady a hlavně "šestým" smyslem k jejich převedení na plátno. Jak Moon, tak Source Code skrývají ve svém nitru podnědnou a vzrušující myšlenku, která sice ani v jednom případě není rozvedena do komplexního sci-fi světa (viz Matrix, Inception, 12 Opic), ale naprosto postačuje k utáhnutí filmu lehce podprůměrné stopáže a udržení jeho kvalitní atmosféry. Zdrojový kód těží především z konceptu Na hromnice o den více - hlavní hrdina spolu s divákem získávají stále více zkušeností a dokáží se dokonaleji orientovat v prostředí, které stojí na místě. Koncept je na konci rozbit ve prospěch trošku lacinného emocionálního pohlazení, a to vybízí ke zpochybnění logických pravidel filmu (resp. jednoho pravidla)... Ačkoliv řada diváků bude doufat, že Duncan Jones bude postupně dělat své filmy robustnější a velkolepější, myslím, že jeho podání skromnějšího sci-fi má své kouzlo. 8/10 (08.07.2011)

Na Hromnice o osm minut více - s tím, že Gyllenhaal nehlásí počasí, ale stopy vedoucí k odhalení zločince, A.MacDowell vystřídala B.Monaghan a sviště terorista se špinavou bombou.. Co mise v paralelní realitě, to v podstatě jiný žánr (od katastrofického přes akční thriller a absurdní komedii až po melodram), tápání objektu experimentu v kabině ala 12 opic a hollywoodským sladidlem lehce dochucené existenciální poselství Carpe diem. Po Moonu Duncan Jones opět ukázal, že se umí vytasit velmi slušnou formou a diváka donutí použít hlavu takovým způsobem, že se mu po čase nezavaří a ani nedojde k jejímu svévolnému klimbání. Pro ty, jimž se přesto zachoval mozek podobně jako motor stodvacítky s prasklým chladičem, nabízím klíč z kuchyně Red Dwarf, jenž může sloužit k pochopení základní premisy snímku: HOLLY: „Máš základní rozměry, ne? Délku, šířku, hloubku a čas. V pátém rozměru je paralelní skutečnost. Dvě těla, která sdílejí stejný prostor, ale jeden o druhém neví.“ RIMMER: „To je jako moji rodiče v posteli..“ (15.11.2011)

Je mi sympatické, že Duncan Jones prodává naprosté banality jako malé nevtíravé indie kousky, u kterých mnozí (oprávněně!) vykřikují slova o spasiteli inteligentního sci-fi, apod. U Zdrojového kódu se však nemůžu ubránit tomu, že kdyby se celá látka zpracovala jako čtvrthodinový kraťas, výsledek by byl lepší než tenhle celovečerák, který sám sobě škodí tím, jak se mermomocí snaží hrát na několika hřištích najednou (časové paradoxy, vojenské trauma, milostná linka). Navíc, hrdina má možnost zmáčknout tlačítko „load“ tolikrát, až je vám nakonec jasné, že se mu to jednou podařit musí, podobně jako když v PC hře vyrážíte poněkolikáté od stejného checkpointu a doufáte, že tentokrát už definitivně nezařvete. 3 a ½. (01.09.2011)