Réžia:
Lars von TrierScenár:
Lars von TrierKamera:
Manuel Alberto ClaroHrajú:
Kirsten Dunst, Charlotte Gainsbourg, Kiefer Sutherland, Charlotte Rampling, Udo Kier, Alexander Skarsgård, Stellan Skarsgård, John Hurt (viac)Obsahy(1)
Druhý diel „trilógie depresie“ o dvoch sestrách, z ktorých tá mladšia sa práve vydáva. Svadobná slávnosť sa odohráva na starobylom vidieckom sídle. Sviatočnú náladu však pokazí náhla hrozba v podobe červenej planéty s názvom Melancholia, ktorá vystúpila spoza Slnka a pre Zem znamená bezprostrednú katastrofu. (ASFK)
Videá (2)
Recenzie (1 200)
Melancholia patří do specifického subžánru, který bych nazval "artový režisér dělá sci-fi", kam patří ještě Solaris od Tarkovského, 451° Fahrenheita od Truffauta nebo třeba Duna od Lynche. U všech to vnímám tak, že se "snížili" k tomuto "opovrženíhodnému" žánru pouze proto, aby vyprávěli něco mnohem hlubšího, a to sci-fi je nezajímá. Bohužel s tím mám já problém, protože se pak ty jejich filmy nedají brát moc vážně z hlediska zápletky, logiky a vědy. Tak například tady je samozřejmě velice atraktivní zápletka, která není ve svém jádru vlastně až tak nemožná, ale v důsledku je zpracována neskonale pitomě a nerespektuje základní principy gravitace. Na druhou stranu mám moc rád, když se v tomhle žánru příběh točí okolo obyčejných lidí a jejich pohledu na celosvětovou událost, kdy divák pouze skládá střípky celé záležitosti a sleduje lidi, kteří nemají na onu celosvětovou událost hlavní vliv, ale pouze na ni reagují a mají omezené informace (krom Melancholie například Mlha či Monstrum). Tady ale krom krásných obrazů hraje prim psychologická rovina a velmi složité charaktery, úžasná sestava herců a Tristan a Isolda. Nevím, proč Lars pokládal za vhodné vždy jednou za deset minut zahrát pár vteřin ze začátku této opery, protože už tak pošesté mi to začalo lézt solidně krkem. I když hlavně kritizuji, dávám takhle vysoké hodnocení hlavně pro to, jak jiný ten film je v rámci mého oblíbeného žánru, ačkoliv díky tomu to samozřejmě žádný žánrový film není. 2 naprosto nesourodé půlky, úchvatné intro, super závěr, je to podnětné a mnohovrstevnaté, charakter Kirsten Dunst, jejíž maniodepresivnost bych v reálném životě nevydržel už po deseti vteřinách, je skvěle napsaný i zahraný a celkově je to doslova krásná depka. ()
Občas mám pocit, že být v mojí hlavě je skoro nesnesitelné. Vždycky po zhlédnutí některého z Trierových filmů si ale uvědomím, že skutečné peklo je být v Trierově hlavě. Bojím se jen jediného - že tenhle výjimečný a vzácný tvůrce odejde z tohoto (zlého) světa dřív než by měl... a dost možná i vlastní rukou. A doopravdy si přeji, aby takový den nikdy nenadešel. ()
Heil Trier! Neexistující hranice mezi melancholií a depresí, novodobý filmový romantismus za doprovodu Wagnera, skvostný výkon dam Dunst & Gainsbourg a estetický zánik světa, který přijme v klidu jen ten, kdo opravdu zná Melancholii - bolest "příčetných" je však o to ukrutnější.. Stravitelnější sousto, než-li Antikrist, na jazyku jednu chvíli krutě sladké, druhou nádherně hořké a po polknutí s dlouho přetrvávající chutí osobité filmařiny. Myslím si, že každý z nás by si v rámci "ujasnění priorit" zasloužil jeden tanec smrti s průletem planety a někteří (věřím, že minorita) i přímý zásah.. Když si tak tady pročítám některé krkolomné konstrukce, nedá mi to a musím přispět i se svojí troškou do mlýna. Symbol osmnácti jamek zde byl detašovaným dešifrovacím oddělením csfd rozklíčován jako iniciály Adolfa Hitlera (1 a 8 - pořadí písmen v abecedě, tedy žádná novinka nejen pro pravicové extrémisty), ovšem význam jamky číslo 19 zůstává zahalen tajemstvím. Pro mě ovšem ne! Jedná se o stejným klíčem získané iniciály AI, což jak dobře víme značí "Artificial Intelligence". Pořád nechápete? Zkrátka to nebyla planeta, ale řízená střela s umělou inteligencí, kterou vyslala Mezigalaktická golfová asociace směrem k K.Dunst, protože pomočila green a při souloži obtiskla obě půlky reklamního asistenta do bunkeru. Zívačka, Larsi! Zkus příště něco sofistikovanějšího.. ()
Ale že to musela bejt šlupka. .. S odstupem ve mně ten film roste, takže moje první setkání s Trierem dopadlo dobře. A možná jsem si nemohl vybrat líp, vizuálně místy hypnotické (při úvodu jsem měl pocit, že mi pouští nějaký nový Kubrickův film). Jo a taky zvukově nejsilnější zážitek od Boylova Sunshine, Světozor vibroval, fakt ()
Galéria (46)
Zaujímavosti (23)
- Jméno hlavní hrdinky Justine bylo inspirováno obsahem novely Markýze de Sade „Justýna aneb prokletí ctnosti“. (lehkoživka)
- Kirsten Dunst a Lars von Trier mají narozeniny ve stejný den. (ČSFD)
- Snímek získal v Berlíně v roce 2011 Evropskou filmovou cenu v kategorii nejlepší evropský film. (Terva)
Melancholie přichází náhle, neočekávaně, nepochopitelně. Stejně náhle se zpoza Slunce vynořuje i její kosmický ekvivalent, tajemná planeta Melancholia (která se rozhodně nechová jako planeta a fyzikální těleso), aby nás nejdříve těsně minula, poskytla nám falešnou naději a nakonec během okamžiku ukončila veškerý pozemský život. Ten osamělý, ztracený život, jediný v celém vesmíru. Nevyléčitelný příval smutku zasáhne Justine (Kirsten Dunst) uprostřed veselí. Prvním příznakem je znepokojivé zmizení rudé hvězdy. Nepříjemný pocit v útrobách, že se stane něco hrozného. Bloudění po golfovém hřišti, potemnělou vilou, mlhovinami a hvězdokupou. Je srážka s Melancholií trestem za zkaženost celé planety? A jaký má význam osobní melancholie tváří tvář globální zkáze? <> <> Trier proti sobě staví dva druhy melancholie, dva druhy katastrof, dvě rozdílná měřítka. Melancholii duše (osobní smutek, vnitřní utrpení) a melancholii kosmu jakožto vnější hrozbu, která postihne život na celé Zemi. Katastrofu na úrovni rozkládající se rodiny a falešných společenských rituálů a katastrofu globální, která svou definitivností popírá trvání: hodnotu vědění i umění a smysl lidského konání jako takového. Měřítko lidské vyvolávající náš soucit a empatii, a měřítko planetární, bezcitné, které obsáhne jen nezúčastněný „božský“ pohled. Tomu odpovídá i rozdělení vyprávění na dvě „sesterské“ části (a v důsledku dva možné prožitky soumraku): dění okolo svatební slavnosti (ústící do mezilidské tragédie) a postupně vzrůstající obavy v čase, kdy už je známo, že se Melancholia blíží k Zemi, vedoucí až k smutnému, šedivému očekávání nevyhnutelného konce. Poněkud mimo pak stojí prolog složený z (pře)estetizovaných obrazů posledních chvil před koncem světa (předtuch a stereotypů ideálního, krásného, reklamního konce), který zasahuje do obou částí. <> <> Jak se dalo očekávat, klišé katastrofických filmů jsou převracena s obdivuhodnou důsledností. Zoufalství posledních vteřin nečelí neohrožený hrdina, heterosexuální pár nebo pevně semknutá rodina, ale její politováníhodný, opuštěný zbytek. Záchrana na poslední chvíli nepřijde. Konec civilizace nahlížíme z „druhého konce“, očima obyčejných lidí, kteří osud planety nemohou ovlivnit. Dokonce i pohled na (vizuálně úchvatnou) srážku planet je nám nabídnut již v úvodní sekvenci. Je to však pohled odosobněný, pohled kosmické perspektivy, který nemůže vyvolat soucit nebo intenzivní strach, neboť to, co vidíme, je pouhá atrakce ve stylu monumentálních, ale neškodných výjevů z hollywoodských filmů. Na základě podobných obrazů očekáváme, že konec světa bude spektakulární a esteticky uspokojivý. Takové momenty však zdůrazňují krásu povrchu a přitom popírají oběti: utrpení miliard živých bytostí, kterých se katastrofa dotýká. Proto srážku nejdříve vidíme z bezpečné distance a následně ji prožíváme z pohledu několika málo osob odříznutých od světa a velkých hrdinských činů. Kontrast je zničující. Závěrečné minuty (a zejména poslední záběr) ukazují, že na skličující a zoufalou skutečnost se nelze uspokojivě připravit. Je náhlá a brutální, zbavená všech příkras. A pokud je pravda, jak přesvědčeně tvrdí Justine, že život na Zemi je jediný v celém vesmíru (a ještě k tomu zlý a zkažený), také nesčetněkrát bolestnější. Zatímco srážka z úvodu vyvolávala libost a byla neškodná ve své vzdálenosti, závěrečná kolize, kdy jsme s kamerou nedaleko postav a na obloze vidíme, jak se směrem k nám, do hlediště rychle přibližuje konec (nedokážu si představit, jak by to celé působilo ve 3D), vyvolává děs a mrazivý dojem vznešena. Bezmocný člověk proti nezměrnosti blížící se zkázy. Poslední gesto Charlotte Gainsbourg, marný pokus o útěk vteřinu před smrtí. Wagner. A na konci hrůzné ticho, které proměnilo kinosál v pohřebiště. <> <> Přesto však existuje jistá útěcha. Před nevyvratitelným koncem, utrpením a osamělostí se můžeme uchýlit do „magické jeskyně“, pod ochranu mýtu a představ. Obrátit prosebný pohled ke hvězdám, které nás trestají za náš cynismus a malověrnost a přijmout zkázu jako vysvobození z osobní pustiny. () (menej) (viac)