Réžia:
Lars von TrierScenár:
Lars von TrierKamera:
Manuel Alberto ClaroHrajú:
Kirsten Dunst, Charlotte Gainsbourg, Kiefer Sutherland, Charlotte Rampling, Udo Kier, Alexander Skarsgård, Stellan Skarsgård, John Hurt (viac)Obsahy(1)
Druhý diel „trilógie depresie“ o dvoch sestrách, z ktorých tá mladšia sa práve vydáva. Svadobná slávnosť sa odohráva na starobylom vidieckom sídle. Sviatočnú náladu však pokazí náhla hrozba v podobe červenej planéty s názvom Melancholia, ktorá vystúpila spoza Slnka a pre Zem znamená bezprostrednú katastrofu. (ASFK)
Videá (2)
Recenzie (1 200)
Naše planeta je opět v ohrožení a tentokrát nám snímek o blížící se hrozbě není servírován ani v megalomanském stylu Rolanda Emmericha ani ve formě monumentálních orgasmických explozí Michaela Baye. Nyní přichází na scénu Lars Von Trier, kontroverzní minimalista se zálibou v depresích, ultra zpomalených záběrech, ztrhaných tvářích svých hrdinů a také především ve fenomenálním hudebním doprovodu. Země opět (ne)bude zničena a to v tak vybroušeném stylu, jak se na mistra Triera patří. Závěr snímku je uchvacující. ()
(2x v kině) Rozkoš. Úvod bezchybný, finále fatální. Vynikající pro milovníky Richarda Wagnera i poprsí a ďolíčků Kirsten Dunst. Rozkoš se násobí samozřejmě v části Justine, ve které je vše a nechybí nic. Humor se snoubí s absurdnem a symbolikou. Nač plýtvat primitivizmem Udo Kiera, když jsou tu nádherné novomanželské lásky her Alexandara Skarsgårda. Takhle blízko k orgazmu nebyl od dob True Blood a to už je co říct. ()
Melancholie přichází náhle, neočekávaně, nepochopitelně. Stejně náhle se zpoza Slunce vynořuje i její kosmický ekvivalent, tajemná planeta Melancholia (která se rozhodně nechová jako planeta a fyzikální těleso), aby nás nejdříve těsně minula, poskytla nám falešnou naději a nakonec během okamžiku ukončila veškerý pozemský život. Ten osamělý, ztracený život, jediný v celém vesmíru. Nevyléčitelný příval smutku zasáhne Justine (Kirsten Dunst) uprostřed veselí. Prvním příznakem je znepokojivé zmizení rudé hvězdy. Nepříjemný pocit v útrobách, že se stane něco hrozného. Bloudění po golfovém hřišti, potemnělou vilou, mlhovinami a hvězdokupou. Je srážka s Melancholií trestem za zkaženost celé planety? A jaký má význam osobní melancholie tváří tvář globální zkáze? <> <> Trier proti sobě staví dva druhy melancholie, dva druhy katastrof, dvě rozdílná měřítka. Melancholii duše (osobní smutek, vnitřní utrpení) a melancholii kosmu jakožto vnější hrozbu, která postihne život na celé Zemi. Katastrofu na úrovni rozkládající se rodiny a falešných společenských rituálů a katastrofu globální, která svou definitivností popírá trvání: hodnotu vědění i umění a smysl lidského konání jako takového. Měřítko lidské vyvolávající náš soucit a empatii, a měřítko planetární, bezcitné, které obsáhne jen nezúčastněný „božský“ pohled. Tomu odpovídá i rozdělení vyprávění na dvě „sesterské“ části (a v důsledku dva možné prožitky soumraku): dění okolo svatební slavnosti (ústící do mezilidské tragédie) a postupně vzrůstající obavy v čase, kdy už je známo, že se Melancholia blíží k Zemi, vedoucí až k smutnému, šedivému očekávání nevyhnutelného konce. Poněkud mimo pak stojí prolog složený z (pře)estetizovaných obrazů posledních chvil před koncem světa (předtuch a stereotypů ideálního, krásného, reklamního konce), který zasahuje do obou částí. <> <> Jak se dalo očekávat, klišé katastrofických filmů jsou převracena s obdivuhodnou důsledností. Zoufalství posledních vteřin nečelí neohrožený hrdina, heterosexuální pár nebo pevně semknutá rodina, ale její politováníhodný, opuštěný zbytek. Záchrana na poslední chvíli nepřijde. Konec civilizace nahlížíme z „druhého konce“, očima obyčejných lidí, kteří osud planety nemohou ovlivnit. Dokonce i pohled na (vizuálně úchvatnou) srážku planet je nám nabídnut již v úvodní sekvenci. Je to však pohled odosobněný, pohled kosmické perspektivy, který nemůže vyvolat soucit nebo intenzivní strach, neboť to, co vidíme, je pouhá atrakce ve stylu monumentálních, ale neškodných výjevů z hollywoodských filmů. Na základě podobných obrazů očekáváme, že konec světa bude spektakulární a esteticky uspokojivý. Takové momenty však zdůrazňují krásu povrchu a přitom popírají oběti: utrpení miliard živých bytostí, kterých se katastrofa dotýká. Proto srážku nejdříve vidíme z bezpečné distance a následně ji prožíváme z pohledu několika málo osob odříznutých od světa a velkých hrdinských činů. Kontrast je zničující. Závěrečné minuty (a zejména poslední záběr) ukazují, že na skličující a zoufalou skutečnost se nelze uspokojivě připravit. Je náhlá a brutální, zbavená všech příkras. A pokud je pravda, jak přesvědčeně tvrdí Justine, že život na Zemi je jediný v celém vesmíru (a ještě k tomu zlý a zkažený), také nesčetněkrát bolestnější. Zatímco srážka z úvodu vyvolávala libost a byla neškodná ve své vzdálenosti, závěrečná kolize, kdy jsme s kamerou nedaleko postav a na obloze vidíme, jak se směrem k nám, do hlediště rychle přibližuje konec (nedokážu si představit, jak by to celé působilo ve 3D), vyvolává děs a mrazivý dojem vznešena. Bezmocný člověk proti nezměrnosti blížící se zkázy. Poslední gesto Charlotte Gainsbourg, marný pokus o útěk vteřinu před smrtí. Wagner. A na konci hrůzné ticho, které proměnilo kinosál v pohřebiště. <> <> Přesto však existuje jistá útěcha. Před nevyvratitelným koncem, utrpením a osamělostí se můžeme uchýlit do „magické jeskyně“, pod ochranu mýtu a představ. Obrátit prosebný pohled ke hvězdám, které nás trestají za náš cynismus a malověrnost a přijmout zkázu jako vysvobození z osobní pustiny. () (menej) (viac)
Na tenhle film mě navnadil Trier především svými výroky o Hitlerovi, proto jsem doufal, že alespoň v závěrečné scéně začne malý chlapec znenadání hajlovat za doprovodu zběsilé masturbace. Nestalo se tak, ale film mě i přesto bavil. Trier prostě dokáže vykouzlit hodně dobrou atmosféru, leč druhá půlka mohla být o trošku svižnější ! ()
Opus, který nelze popsat slovy ani zobrazit na obrazovém plátně. Melancholia je něco jako hypnotický obraz, který se před námi pohybuje - na začátku pohybu všechno dává smysl a i když víme jaký bude výsledek v polovině se obraz roztříští na malé kousky, které se snažíme dát opět dohromady - nesmírný rozsah. Během celého projektu se v nás otevírá spoustu hlubokých emocí a temných melancholií, které po skončení nejdou zavřít. Ve výsledku bude Melancholie divácky rozdělena jako Kubrickova ODYSSEA - myšlenková meditace během celého projektu. Temný most, 19. jamka, temná postava Justine, nebo audiovizuální orgasmus. Nejlepší scénou pro mě zůstává noc před půlnocí a závěrečný *******. ()
Galéria (46)
Zaujímavosti (23)
- Kirsten Dunst a Lars von Trier mají narozeniny ve stejný den. (ČSFD)
- Reklama, pro kterou má Justine vymyšlen chytlavý slogan, je založena na olejovém obraze The Land of Cockaigne (Krajina kokainu) Pietera Bruegela st., nelichotivém ztvárnění excesivní a duchovní prázdnoty v mytické krajině hojnosti. (HellFire)
Reklama