Tomb Raider

No tak ježišmarjá, dvě hodiny koukat na Alici musí bavit i holky, natož pak mě! On si pak rejža nemusí moc lámat hlavu s efektama, když všichni stejně čučej akorát na efekt Vikander. Pojďme rychle udělat další díl, kde už nebude tak dlouhá předehra a půjde se hned na věc. Pasáž na ostrově byla totiž tak zábavná, že třeba taková Wonder Woman by měla okamžitě vrátit kostým a jít dělat Laře sekretářku. (Banff, Kanada) (24.03.2018)

S výjimkou výborného rozpadajícího se letadla nad vodopádem víceméně pouťová atrakce, která sice nijak neurazí, ale ani nenadchne. Jede dost na jistotu, je hodně opatrná a v žádném případě temná/úderná/krvavá. Oproti oběma dílům s Angelinou Jolie jsme nicméně v realističtějším světě, k uvěřitelnosti přidáváme i dávku lidskosti, postavu z masa a kostí navíc táhne k maximálním sympatiím Alicia Vikander, která byla skvělým tahem. Její Lara je emocionálnější, vrstevnatější a určitě zajímavější. A zatraceně dobře se na ni dívá. Už její entrée v Londýně nabídne holku, se kterou prostě chceme strávit necelé dvě hodinky. Restart potenciální nové série se znovu točí okolo problematického vztahu s otcem, záhada je tu v podobě královny uvězněné po staletí v hrobce na tajemném japonském ostrově a podle fandů předlohy (sám jsem to nikdy nehrál) tahle verze nepatří mezi videoherní mršitele. Příběh je sice jednoduchý, ale funkční, asi nikdo nečeká zásadní dialogy a oscarový scénář, ovšem jedno podstatné chybí: tvůrci nemysleli na to, že by to mohla být i zábava. Hravost sice místy pocítíme, ale hluché scény rovněž. A není jich málo. Norský tvůrce solidního horského masakru Fritt vilt, který zdobila výborná atmosféra, Roar Uthaug nezklamal, ale ani se úplně nevytáhl. Prostě taková průměrná pohádková oddechovka. (01.06.2018)

Je to zajímavé coby dialog filmaře s počítačovou hrou. Aplikace videoherích principů (quick time events, bezedné propasti, nekonečná akce propojovaná cutscénami) je důkladná a zcela patrná. Uthaug se strašně moc snaží vyhnout dřívějším neduhům počítačových her a Alicia Vikander má nezpochybnitelné charisma (i když paradoxně nemá moc prostoru). Ale přes velkou sebeuvědomělost se nedaří dát dohromady funkční film, který by byl zajímavý sám o sobě, nejen prací s videoherními principy. Je hezké, že film zachází do extrému coby origin a s až fetišistickým okouzlením představuje každý pohyb, (ručkování, šplhání), kterým je Lara proslulá, ale opravdu má potěcha z toho nahradit nějakou vnitřní energii, kterou by ten film vyprodukoval? Vše, co má, je jen vztah ke hře - těžiště toho filmu leží mimo něj. A mně to nestačí. PS: Je vtipné, že filmová Lara je mnohem nezničitelnější než ta videoherní. (14.03.2018)

Až vám bude někdo říkat, že filmařské pojetí filmu TOMB RAIDER má jisté rysy retropřístupu, tak... vlastně ano. ___ 1. V upřímné jednoduchosti vyprávění je to docela pravda už jen vedle všech těch meta-narativů a meta-fikčních-světů. A spíše než dědictví počítačových her v tom vidím dědictví řetězovitých epizodických narativů, které tvoří vzorec dobrodružného románu i filmu víceméně odjakživa. Oproštění tohoto vzorce od dávkování odkazy v každé scéně na vrub soustřeďování se na relativně pomalý vývoj hrdinky, působí osvobozujícím dojmem, byť si ho umím představit hravější - a přechod od hodné holky k vraždící... ehm... hodné holce je přece jen poněkud nečekaný. ___ 2. Z hlediska stylu sprintuje se svými 2722 střihy průměrně po 2,4 vteřinách v tom rychlejším peletonu zcela současné kinematografie. Na druhou stranu je mnohem přehlednější než většina současných akčních filmů. To je dáno zřejmě větším množstvím ustavujících celků a vůbec větších rámů, kdy nástřihy na detaily mají tendence zpřesňovat plynulost informačního toku a velké množství úhlů je často navázáno na něčí pohledy. Jakkoli podobně rychlý střih nebyl v devadesátých letech normou, ostatně i dneska jde víceméně o dolní hranici preferované rychlosti střihové skladby (níže už jde spíše o odchylky), v přehlednosti se tehdejším postupům střihu akčního filmu blíží spíše než dnešním. Pro srovnání viz moji databázi zde. ___ 3. To jsou ale jen dohady, musel bych film vidět znovu a soustřeďovat se více na styl, na výstavbu jednotlivých prostředí i na způsoby vedení pozornosti v hloubce prostoru. Napoprvé jsem se spíše nechal unášet dobrodružným příběhem o sympatické hrdince v neotřelém podání Vikanderové. Vzpomněl jsem si každopádně na ÚTOK NA BÍLÝ DŮM, kde je čistota upřímně jednoduchého vyprávění i nečekaná přehlednost jinak velmi rychlého střihu podobně starosvětská. (17.03.2018)

Vedle Wonder Woman působí Lara jako chudá příbuzná (hráče videoher asi producenti vnímají jako méně silnou diváckou skupinu než čtenáře komiksů). Všehovšudy čtyři prostředí (Londýn, Hongkong, ostrov, hrobka), s výjimkou vodopádu nikterak okázalé akční scény a v podstatě jen jedna (vycházející) hollywoodská hvězda. V kontextu snah o stvoření plnohodnotné akční filmové hrdinky jde nicméně o lehký pokrok. Lara Croft v podání přirozeně hrající Alicie Vikander je naprosto uvěřitelná. Dvojice scenáristů (Geneva Robertson-Dworet napsala taky Captain Marvel) neexperimentovala a nabízí tradiční origin příběh, který nehráče přehledně zasvětí do světa Tomb Raidera a hráčům nabídne uspokojivou porci „backstory“ a množství přímých citací ze hry. Lara je nám dvojicí úvodních akčních scén představena jako žena, která sice nevyniká ohromnou fyzickou silou, zato dokáže vymýšlet „lišácká“ řešení problémů. V obou případech zatím každopádně selhává. Silná, sebevědomá, byť nikoliv neohrožená, ale poměrně věrohodně zranitelná akční hrdinka se z ní stává až poté, co začne aktivně řešit své „daddy issues“. Vzniká dojem, že všemi prezentovanými schopnostmi, z nichž za některé vděčí otci (řešení hlavolamů, lukostřelba), disponovala od začátku, pouze jí scházela vnitřní rovnováha, protože v jejím životě chyběla ona otcovská figura. V tomhle ohledu je navenek progresivní film hrozně tradicionalistický (vlastně podobně jako Poslední z Jediů – dosaďte za Marka Hamilla Dominica Westa a dostanete prostřední část filmu). Rodinná linie, zastoupena zprvu zejména flashbacky, je ovšem zdatně zakomponována do hlavního vyprávění, posunuje děj, vysvětluje hrdinčiny motivace, pomáhá překlenout delší časové úseky, kdy se postavy někam přemísťují. Pokud jde o přínos libovolné scény pro vyprávění, nelze Tomb Raiderovi nic vytknout. Skoro žádná hluchá místa, kdy by nás přestalo zajímat, co bude dál (camea Nicka Frosta mohla být kratší, nebo žádná). Všechno je hezky propojené a navazuje na sebe. Možná až moc hladce a přímočaře. Akční scény jsou dostatečně různorodé a výrazně videoherní (a demonstrují, jak se Lara zdokonaluje v jednotlivých oblastech – souboj tělo na tělo, útěk před pronásledovateli, skok do dálky), tempo nepolevuje. Uthaug stejně jako ve Vlně předvádí perfektní ovládnutí řemesla a znalost principů klasického hollywoodského vyprávění. V rámci akčního žánru to vůbec není špatné, jen doufám, že pokračování, pro které si film v závěru trochu zdlouhavě a příliš okatě připravuje půdu, nebude stejně přehnaně opatrné. 65% (15.03.2018)