Hra

„I´m being toyed with by a bunch of depraved children.“ Hra se má hrát za účelem radosti či vzdělání a právě v tomto případě má investičního žraloka naučit tomu, že člověk bez peněz sice ztratí na zajímavosti a respektu, ale může získat zpátky tvář. Nevím, z jakých pohnutek si se mnou pohrával Fincher, ale já si jen kvůli jeho jménu před precizně natočeným "souborem podivných náhod" na zadek nesednu. The Game měl být ten typ filmu, jemuž druhé zhlédnutí dodá punc výjimečnosti, ale tady to funguje, i díky značně uhozenému závěru sesazujícímu snímek o další stupínek k průměrnosti, přesně naopak. Škoda, že si Nicholas nestoupnul na okraji střechy kousek vedle a nepřistál Arminovi přímo do krevetového koktejlu. Brácha by pak možná dostal i slevu.. (22.03.2010)

Přišel jsem na to, že Fincherovi filmy je potřeba sledovat od začátku do konce, protože ony nedokážou zaujmout na první pohled. S nima je to krapet složitější. Hlavně tedy s příběhem, protože ten se postupně vrývá divákovi pod kůži, že si divák uvědomí až v půlce filmu, že posledně mrknul vlastně ještě předtím, než vložil DVDčko do přehrávače. Když proběhne první bod vcucnutí diváka do filmu, následuje druhý, kde už se to všecko veze, jenže nastoupí třetí bod, šokantní chvilka, kde ačkoliv můžu tvrdit celou dobu jak chci, že filmu dám tak tři čtyři, nakonec z toho vytáhne plnej počet. Proč? Protože o tom film má být. Má být chytlavý, zaujmout a hlavně si ho musím do budoucna zapamatovat. Ale tady to vcelku bylo jednoduché. Už jenom proto, že režisérské stolice se ujal sám David Fincher a hlavních rolí se zhostil geniální herec Michael Douglas spolu se Seanem Pennem, přičemž spolu udělali skutečně slušnou bratrskou dvojku, při které Hra odsýpala jako na běžícím páse. A tak to má fungovat. Fincher už je takový rutinnér, na jeho filmy divák většinou jde s úkolem dát do toho všecko, a většinou to vyjde, většinou. (29.08.2009)

"Zajistěte rezervaci do City klubu pro mě a pana Prdeleho k mému obvyklému stolu." Dnes je módní darovat adrenalinový zážitek, ale na Hru od společnosti CRS žádný bungee jumping, let balónem ani škola smyku nemá. Já jsem si tu hru o život s panem multimilionářem docela užil, i když byla poněkud překombinovaná a směle balancovala na hraně náhody. A pokud mi někdo chce trochu adrenalinu věnovat, tak preferuju jízdu na splašeném býkovi, skákání přes vyděšeného koně nadél nebo let plavmo za rukama z Nuseláku. Tím vším by mamonář van Orten pohrdl, aniž by zvedl zrak od šekové knížky, takže musel dostat něco výjimečného a já jsem si to s ním rád zahrál. (06.12.2016)

Proč přisypávat další komentář, když je jich tu víc než 1100... Tak pro sebe. Floutek vlastně s dobrým srdcem, kterého ničí mamon, si nakonec z nudy přece jen objedná podezřele se tvářící zábavu, na kterou dostane voucher. Firma, u níž si zábavu zadal, se specializuje na nejpřekombinovanější možné zápletky, kdy vše visí na dokonalém odhadu chování z psychologického průzkumu účastníka. A tím se dostávám ke vtípku, kterým si mě film dost získal, totiž replice "reaction time is a factor", ze které vyplývá, že na úvod prošel i Voight-Kampf testem... (19.01.2015)

Tak tohle je totální magořina. Nemyslím to úplně ve zlém, ale po závěrečném dění nemůžu jít přes 3 hvězdičky. Jako drama to funguje docela dobře, ale samotný příběh je prostě ujetý a nereálný. To samé konec, který je sice překvapující, ale působí hodně divně a vyumělkovaně. Plusem nebyl ani Michael Douglas, který je mi dost nesympatický. Za nápad a podařenou atmosféru dávám alespoň ty 3*, ale víc ani náhodou. 65% (13.08.2010)