Odcházení

Otrasný film. Tematizuje totiž politiku a jej reflexiu optikou odchádzajúceho týpka. Jeho sebairónia a nadhľad je len tupá obhajoba vlastného fungovania v politike. Výsledkom je poznanie, že po ňom prichádzajú ešte horší následníci. Pripomína to dokument o Gorbačovovi, komentujúcom vlastné zlyhania. Na Jeľcinovi nenechal suchú niť, hodnotiac ho ako lúpežníka, ožrana a mamonára aj s jeho súputníkmi. Gorbačov tam pôsobil ako boľševický chuj. Odchádzanie je hraný film, no vyjadruje zhruba to isté. Zaoberanie sa ega samým sebou. Hóch intelektuálske a nadnesené. Bez skutočnej témy - ak za tému nerátame pojem "osobnosť politika". To je ale oxymoron (= prívlastok v rozpore s významom podst. mena; príklad: živá mŕtvola). Avšak nik z tých, kto patril kedysi medzi skvelých umelcov (a Václav Havel bol počas socialisticej ČSSR dobrým dramatikom) po prijatí reálnej politickej funkcie už nebol schopný umeleckej tvorby. Úroveň umeleckých pokusov expolitikov klesá vždy pod bod mrazu. Rovnako to platí o Vaškovi, jeho divadelnej hre aj filme. Hovnový smrad politiky sa vyvetrať nijako nedá a zasmrádza aj to, čo kedysi bolo možné nazývať umením. (20.12.2013)

Nemám pocit, že snímek dokážu hodnotit. Odcházení vnímám jako divadelní hru Václava Havla pro Václava Havla a své nejbližší, ostatní snad ani nemohou vše rozklíčovat. Jde o epitaf, ve kterém se autor chce vyzpovídat, ale zároveň toho příliš konkrétního neříct, byť je za tou matoucí mlhou někdy obdivuhodně upřímný. Předpokládám, že můj zážitek by se mnohonásobně prohloubil, kdybych býval byl znalý detailů z prezidentova života. Takhle jsem mohl veskrze vnímat jen očividné a explicitní motivy, ztrácet se v alegorii a absurditě, ale především vstřebávat emoce. Vše objímá sebekritika vlastních chyb a (domnělé) malosti. Možná jde o zpověď, o omluvu, kdy se Havel potýká s pocitem, že se jeho vlastní ideály s postupem času zplošťují a mění v kýč a to nejen jeho vinou ale i vinou těch, kteří tyto ideály jen používají v promluvách, byť jim snad ani nejsou schopni porozumět a o to méně uvěřit.. Únava, bolest, absurdita bytí - přes dominanci těchto motivů ale nejde o poraženecké sebemrskačství. Vše sice prostupuje určitá apatie, v lepším případě ji lze ale vnímat jako smíření, ono lehce bolestné pousmání a vlastně nebývalou sílu, kdy člověk tak pokorný a vnímající chyby člověka (a sebe sama na prvním místě), i přes desítky let otupování, přešlapů a v objetí reality, dokáže říct "ano, jsme malí, chybující a mnohem méně honosní, než se snažíme předstírat velkými slovy a činy, ale pojďme dál a to pokud možno nejlépe, jak jen to dokážeme, byť ve světě, který je dost možná nad naše síly." (02.05.2014)

Čekal jsem sračku nebeských rozměrů a byť jsem jí chvílemi dostal, chvílemi naopak překvapilo pár skutečně vtipných (ve všech významech toho slova) momentů. Občan Havel je už na toto uvědomění zřejmě stár, ale dnes už si prostě postmoderní Eintopf či schéma absurdního dramatu samo o sobě k okouzlení diváka nevystačí, ale věřím, že před pár dekádami to mohlo fungovat znamenitě. Nemohu se zbavit dojmu, že ujmout se tématu zkušenější filmový režisér a udělat z něj nákladnější zhruba tak hodinovou TV inscenaci, byla by to celkem bomba. Především druhá třetina filmu je trochu k nepřežití a nůžky by snesla. Havlovo cameo je okouzlující, díky za slona z Loděnic a to Budařovo tričko remixující Warhola a Klimta chci ! (31.03.2011)

Jsem neskutečně mile překvapen (nebo jsem s tím snad i počítal), přečtením komentářů k filmu Odcházení. Ne, nejde mi o hodnocení snímku (i když asi by mělo, vzhledem k tomu, na jakém serveru se nacházím) , ale o to, jakým inteligentním způsobem se dá buď pochválit a nebo naopak sepsout nějaké dílo. Je třeba vzít v úvahu všechny aspekty, které se k onomu počinu vztahují. Ani mě film neoslovil tak, abych mohl psát jakékoliv oslavné ódy, a proto jej hodnotit nebudu.Snad trochu autora a Vás.Takže Vám za zmiňovanou slušnost velmi děkuji a vážím si toho, jací jste inteligentní lidé... a pane presidente, Václave, bez nějakých patetických zbytečností, veliké díky za všechno !!!! (19.12.2011)

Chápu, že tomu dílu většina lidí nerozumí, a myslím, že je to v pořádku. Pro většiny tu vzniká děl až moc a soukromník rozumí své využitelné svobodě. Takže ani já nebudu tentokrát nic soustavně vysvětlovat, jen hlásím, že jsem se zase jednou u něčeho spiklenecky a svobodně nadechla. Líbila se mi napsaná hra a líbí se mi film, obojí na sobě téměř nezávislé, jak to má být. Je to nejen chytře poskládáno, ale i režie je mistrná, a jsem nadšená, jaké se VH vybral herce a co z nich dostal: dojemná satisfakce pro Lábuse s Kaiserem, pro Dagmar Veškrnovou, pro Abrháma, Zindulku a Chramostovou – byli všichni překrásní, trefní, decentní, neomylní a skvělí... A naopak co se týká Budaře, Duška, Macháčka, Holubové a Vilhelmové, kteří hrát buď už neumějí, nebo nikdy neuměli, dokázal je obsadit a zpracovat tak, že podali přesně ten potřebný výkon a vypadali tak, jak si zaslouží. Zkrátka od autora tu každou větou, obrazem, rozostřeností či naopak zacílením (kamery i významu) plyne citlivá a výkonná ironie vůči všemu – na rovině herecké třeba vůči nesvobodné historii našeho herectví, i jeho svobodné, leč neumětelské současnosti. Nebo fakt, že Ivan, bratr Václava Havla, je celou dobu přítomen na balkonu, pozoruje, je tam, všechno vidí, o všem si myslí své, a sám není vidět. Ale je to plynulý nelineární komentář soukromého i veřejného života, umění vysoké hry i karikatury, zastírání i odhalování. A ta půvabná srovnávací rovina české kulturně-politické zmršenosti vůči anglickému aristokracionářství a slouhovnictví, ruské všeosudovosti, francouzské sociálnosti a německé akurátnosti. Je toho tam samozřejmě mnohem víc, i co do sdělovacích a sdělných rovin – nad některými větami, které nechal pronášet paní Dagmar, nebo které říká sám, nad některými škleby člověku uprostřed soukromého smíchu vděčně zatrne. Ode mě si opět vysloužil veliký srozumějící respekt. (01.05.2011)