Bobor

Mě tedy BEAVER příjemně překvapil. Tahákem byla jednak Gibsonova těžce průserářská krasojízda v reálném světě (hahahahaha... fuck), jednak zajímavý námět - a obojí svým způsobem přispělo k dobrému pocitu, který ve mně BOBR zanechal. Co je to? Plyšovým bobrem odlehčené, trošku zvláštní rodinné drama, evokující třeba AMERICAN BEAUTY, ne bez chyb, ale nakonec velmi hezky dojímavé. A šílenec Mel tu jednoznačně herecky boduje, snad není jeho kariéra již navěky věků pohřbena. (18.08.2011)

Na depresiu je najlepší poriadny bobor. Mel Gibson je v hlavnej úlohe výborný - ťažko povedať, či to tak dobre hrá, alebo sa mu úloha samovražedného alkoholika s prázdnym pohľadom len trafila do nálady :). Napriek nejakým tým klišé to asi hodinu šlape bez najmenších problémov. Potom už scenáristi zjavne netušili, čo ďalej, tak to zahrali na otcovsko-synovskú schému, ktorá však vyznela značne do prázdna. Celkovo však príjemné dojmy, 7/10. (19.08.2011)

Po dlhých rokoch sa Jodie Foster vrátila na režisérsku stoličku, tentokrát v depresívnom príbehu muža v stredných rokoch, ktorý má všetko, len stratil sám seba. Walter Black nedokáže nájsť bez cudzej pomoci vlastný život a tak sa akýmsi mostom medzi ním a okolitým svetom stane plyšák. Najlepšie to vystihujú scény s mladším synom, kedy sa Walter stáva trpezlivým a láskavým otcom, na čo predtým nemal čas. Starší syn mu síce vyčíta jeho šialené správanie a nedokáže ho pochopiť, čas ukáže, že sa začína na otca nápadne podobať. Tento film nie je primárne len o chorom mužovi s bobrom na ruke, ale hlavne o inakosti. O potrebe pochopenia tých druhých. Kvalitný scenár pomohol zainteresovaným k slušným hereckým výkonom ( Mel Gibson sa našiel aj v ťažkých hereckých polohách ) a zaujímavá hudba Marcela Zarvosa mi bude ešte dlho znieť v hlave. (15.08.2011)

Jak se zpívá v jedné písničce od Arcade Fire "My body is a cage" - mozek vypovídá službu a z těla se stává jen prázdná apatická skořápka čekající na léčbu šokem. The Beaver je filmem o nejistotě, o ztrátě sebedůvěry a o tom, co asi dokáže udělat jedna plyšová hračka poklidně odpočívající na dně kontejneru v rukách někoho, kdo se nechtěně dostal do slepé uličky dlážděné řadou civilizačních chorob. Jodie Fosterová a její Toy Story o jednom Bobrovi a odcizení od rodiny, ale i od sebe sama a uzavření se ve svém prémiově osobním koma kinu je malou upřímnou zpovědí a filmem, který mě uděřil přímo na solar. (23.08.2011)

Prečo mi nikto nepovedal, že to bude (aj) vážne aj smutné? Myslela som, že sa budem 90 minúť pozerať na nejakú nezávislú komédiu. Ale práve keď začala prevládať melanchólia, dostal sa príbeh ku mne bližšie. Najprv som myslela, že to nejak prežijem vďaka Yelchinovi, ktorého mám neskutočne rada a čoraz viac mi pripomína môjho brata a áno, bol skvelý, ako vlastne vždy. Ale Gibson sa tiež zhostil svojho depresívneho Waltera s pánom Bobrom presvedčivo. Taký prázdny a úbohý a skoro obesený. Aj tú scénu v garáži som tak nejak čakala keď prišla, nemiestne som si spomenula na Asha a jeho veselú ruku. Jodie bola viac v úzadí, ale napriek tomu sa na ňu stále dobre pozerá a je neuveriteľne sympatická. A ešte dve veci, ktoré potešili - clivá hudba, v nej aj Radiohead a najmä narážka na mojich drahých v Dead Poets Society. Pretože má Porter na stene carpe diem a v reči, ktorú napíše pre Norah začína aj s oslovením dead poets. Nepotrebujem viac, som pohnutá (kúsok dozadu na stoličke) a tak trochu dojatá. (21.01.2012)