Hra o trůny

Těžce to překonává i kdejaký ryze historický seriál a to k tomu nepotřebuje ani ty fantasy berličky. Výprava je totiž naprosto úchvatná a seriál podvědomě posouvá daleko za hranice běžné televizní tvorby. Skoro si člověk povzdechne, že je to celé smyšlené, že v tom není kus naší historie, ale když se nad tím zamyslí, dojde mu, že tvůrci museli někde čerpat. Jedno s druhým je tedy tak provázané, že člověk chvíli zapomíná, kde vlastně přesně je. Když si ale odmyslí všechno to líbivé pozlátko, dostane dosti konverzační telenovelu bez konce a s neustálým větvením osudů na sebe vrstvících se částečně nedůležitých postav. V jedenácté řadě už v tom člověk bude mít takový maglajz a po nějakém Eddardu Starkovi neštěkne ani vlk. Winter-Neprakta is comming! (04.07.2012)

Abych začala náležitě epicko-trailerově: ve světě, kde léto trvá léta a zima se může protáhnout na celé pokolení... ve světě, kde nevíte, zda krvelačnější bestie číhají za Zdí nebo před ní... ve světě, kde neznají jinou polohu při sexu než zezadu... všem zákonitě hrabe tak, že z toho nerozeznávají sestru od štětky (ale on je to někdy fakt problém) a hrdinní elfové, čarodějové a nezletilci vyvolení k záchraně světa nikde, takže není divu, že nakonec jsou nejlepší ze všeho trpaslíci. Krev, chlast a sperma teče proudem, ruka ruku láme a šťastné konce jsou v nedohlednu. Kupodivu to povětšinou nepůsobí samoúčelně, atmosféra se nedá krájet, ale je na ni třeba řádně nabroušené sekery a většina postav je náležitě prokreslená, nešustivá a zahraná tak, že jisté malfoyovce máte opravdu chuť nechat opékat na pomalém ohni a v případě jisté albíní princezničky s radostí kvitujete fakt, že nejen mráz, ale ani plameny kopřivu nespálí a z dračí setby může vzejít podivuhodná úroda. Je to skoro jako poslouchat skaldovu píseň v prochladlé hradní síni a lít přitom do sebe jednu medovinu za druhou v marné snaze zastavit mráz pronikající až do kostí. My na severu sídlící sice známe jen dvě roční období a to zimu a zkurvenou zimu a pohled z okna na povadlé jiřiny (a Lucky a Evy) nás zatvrzuje ažaž, ale právě proto víme, že zima přichází... a není před ní úniku. (09.10.2011)

Už na začiatku vás to vtiahne do deja a úplne pohltí... a vy len s obdivom a v napätí hltáte každý diel, jeden po druhom a neviete prestať. Neustále rozmýšľate nad tým, čo sa stane najbližšie, ako to celé dopadne... no ten geniálny scenár vás aj tak vždy prekvapí niečím, čo ste ani trochu nečakali - a to je na tom to najkrajšie. Po zhliadnutí prvej sérii môžem povedať len jediné: nemôžem sa dočkať 2. série ;) (30.07.2011)

2019: Když mně prostě přijde, že se tvůrci systematicky soustředí na ty nejméně zajímavé věci a postavy. Všichni, kdo brečí, že je poslední série strašná, by se měli podívat na to všechno předtím a uvědomit si, že poslední série se od těch předchozích skoro nijak neliší. Například doufám, že pokud si někdo stěžuje, že bitva o Winterfell nedává strategický smysl, tak že na to neváhal poukázat taky u bitvy bastardů. A o milionu dalších uspěchaných skoků, mizejících postav a nenavazujících spojů se mi nechce rozepisovat. (Ale abych nekecala, tak jsem měla pár oblíbenců, na jejichž přítomnost jsem se těšila: Jaqen H'ghar, Brienne, a řekněme, že i Tormund, to jsou ovšem vedlejší postavy, které nemají svoje pořádné oblouky a ukáží se jednou za sto let, což mě ve výsledku frustruje, a z "hlavních" postav jenom lord Varys a ser Davos. A to je dost málo na to, aby to zahnalo neodbytnou myšlenku, že je to celé dost hloupé a neuspokojivé. Osobně bych tam vůbec nemusela mít Daenerys, která mi šla na nervy svou nekonzistentní povahou a slabou hereckou představitelkou hned od začátku, a raději bych se dívala na šedesát hodin zombíků ve sněhu prostříhaných s vyřezáváním obličejů v Braavosu. P.S.: Ještě jsem chtěla říct, že soundtrack je na celém tom kolosu asi to nejzajímavější, ale ve dvou (nejzásadnějších) momentech mě totálně zklamal: výbuch The Great Sept of Baelor a smrt Nočního krále. Obě ty skladby také v kostce vystihují celý seriál: ambiciózní přespřílišná snaha hrát si na překvapivé vysoké umění, ovšem soustředěná pouze na formu a v žádném případě na myšlenku. --- 2022: Po přečtení knižní předlohy si to dávám znova a můžu teď říct, že část mých původních výtek lze s čistým svědomím hodit na Martina a že to tvůrci při adaptaci zvládli vlastně docela dobře. Souhlasím se spoustou věcí, které vynechali a zjednodušili, (ale pořád je nesnáším za to, kolik násilí, respektive znásilňování si tam přidali a jakým způsobem), protože Martin je jak splašené dítě v obchodě s hračkama a rozhodně ty jeho nekonečné a nikam nevedoucí odbočky k různým random postavám (Victarion například) potřebovaly zkrotit, přepracovat nebo prostě zrušit. Ale pořád platí to, že zhruba někde ve chvíli, kdy se k otěžím dostane Ramsay, si tvůrci nechali moc vlézt do hlavy ta označení, že dělají nejlepší televizní show ever, a pokoušeli se trumfnout sami sebe těžkopádně až nesmyslně. Nakonec tedy můžu říct, že mě GOT/ASOIAF na jednu stranu strašně baví a takřka proti mé vůli si vyšlapalo trvalé místečko v mém srdci, ale zároveň bych mohla (a taky jsem to již učinila, promiňte mi sestro, Sáro a každý, kdo se dostal do mé blízkosti, když jsem četla Hostinu pro vrány a Tanec s draky) celé dny vyjmenovávat, co mi na tom pije krev. (22.05.2019)