Cesta

Giulietta Masina mě naprosto odrovnala svojí okouzlující formou smutného klauna, což z hlavy nedostanu už asi nikdy. V kombinaci s démonickým Antohony Quinnem a tentokrát poměrně lehce stravitelným počinem z Felliniho kuchyně se pro mě jedná o nezapomenutelný filmový zážitek a už se těším na divadelní představení, ve kterém se v těchto rolích ráda podívám na Báru Hrzánovou a Radka Holuba. (06.10.2020)

Na Silnici mně vždycky vadila Giuletta Masina a po nedávné hysterii okolo Susane Boyle jsem konečně pochopil proč. Ale i přes tu falešnou iluzi prosťáčka božího uprostřed nehostiného světa je Silnice silným podobenstvím. Ukazuje Italy jako ovce putující tu za křížem, tu za machistickým rádoby umělcem, který zná jen jeden silácký trik a ten s úspěchem opakuje pořád do kolečka. A bezstarostný smích provazochodce se ukazuje slabým proti tradičnímu rozdělení rolí v italské společnosti, ve které žena pokorně přijímá svou úlohu (viz noční rozhovor s Bláznem) a nechá se vést násilníkem (stejně jako ve válce italský národ). (18.12.2010)

Zaslouží si žena nepřetržitou dominanci muže? Má právo vzepřít se roli, jaká ji byla přírodou přidělena? V osudech Zampana a Gelsominy lze spatřit alegorii - muž ženu "prodává" na svých kočovných cestách, což je samozřejmě v pořádku a žena svůj úděl přijme (přeje si být atrakcí), ale jen do té doby, než je zabit jiný muž. Pak se stává sobeckou, rozcházejí se a až po letech dojdou k závěru, že si byli vzájemně prospěšní. Fellini v mých očích konečně přestal být kontroverzním šťouralem a pouťovým bavičem zároveň. (04.12.2011)

Pro Carla Carretta prý znamenala postava Gelsominy rozhodující impuls, aby opustil místo předního funkcionáře Katolické akce a slezl z kariérních výšin až do noviciátu Malých bratří Ježíšových na Sahaře, kde mohl sdílet život lidí na samém okraji společnosti. Bůh si používá nejrůznější cesty, jak použít filmů i poměrně sekulárních k tomu, aby zasáhl srdce lidí. Dokážu si představit, které scény musely nejspíš na duchovně otevřeného diváka zapůsobit: noční debatas provazochodcem o tom, že nikdo není zbytečný, Gelsominina rozmluva s mladou řeholnicí o smyslu cesty a stěhování, o opuštění důležitého kvůli Nejdůležitějšímu. Silné jsou i okamžiky, kdy Gelsomina nahrazuje Zampanovi svědomí, a je proto odvržena... a zapomenout nelze ani na slzy v poslední scéně . Rozumím, co asi může oslovit, a sám nevím, proč mě to neoslovilo. S panem Fellinim si prostě nerozumím. Zatím pro žádný z jeho filmů jsem se nedokázal nadchnout a mám potíž cítit s jeho hrdiny. Hledím na vše s odstupem a nudím se. Doporučuji zhlédnout... třeba se nadchnout dokážete. (14.06.2010)

Přepsáno v srpnu 2019. Silnice je intimním obrazem po životě dychtivé duše Federica Felliniho. Silnice je druhem tvorby, která rozněcuje intelektuální mysl k zaručeným interpretacím ušlechtilého rázu. Je to podobné i dnes, kdy vznikají početné performance moderního umění, po jejichž dokončení sami tvůrci dodatečně a horečně hledají a pak nacházejí chválihodně vzletné humanistické a politicky korektní cíle a publikum v úžasu aplauduje, byť původním záměrem byla pouze životně velmi důležitá potřeba výdělku živobytí a samotné představení vsází jen na efekt, abnormálnost či pikantnost formy. Silnice není tímto druhem umění, je výrazem nitra, dotýká se duality vnitřního světa a jedinečně využívá kontrasty, morální zásady a obecné zákonitosti tendencí, vymezující vlastní lidskou povahu a její přirozené chování. Protiklad je výchozím pravidlem, prostředkem i stimulací. Křehkost a drsnost, laskavost a neurvalost, nevinnost a živočišnost, ostýchavost a živelnost, láska a smrt. Neschází ironie a drzé provokování. Silnice je niternou básní a z omšelosti vyvstávají oblouky a kontury řeckého ducha, plápolající touha po kráse, estetice a harmonii. Poetika kontrastů je láskou. Animálním prvkem poetického výrazu nitra duše je Zampanò (velmi dobrý Anthony Quinn s hlasem Arnolda Foà), potulný cirkusový silák a pouťový komediant. Hrubost je instinktivní ochrannou slupkou, strach štěká a zastrašuje možné prvky nebezpečí bolesti vlastní duše. Strach z osamělosti se vztekle ohrazuje v domnění pocitu ohrožení a nenasytně uspokojuje základní pudy a jejich naléhavé potřeby. Láska si krutě pohrává s možností úplného naplnění. Naivní nevinnost duše je Gelsomina (pozoruhodná Giulietta Masina), citlivá venkovská dívka v zasnění intimního strachu. Křehkost má nebývale odolné odhodlání a víru v soulad zvuků i pocitů. Bezstarostná radost ze života je cílem i životní potřebou. Láska má své předurčení i poslání. Důležitým prostředkem pnutí a konfliktů je Matto (velmi zajímavý Richard Basehart s hlasem Stefana Sibaldiho), provazochodec a neposedný pokušitel základní myšlenky strachu. Je tím, po čem toužíme, i tím, z čeho máme největší strach. Je principem i pocitem. Z dalších rolí: zkušený provozovatel cirkusu Giraffa (Aldo Silvani s hlasem Cesara Polacca), k tělesným potřebám otevřená vdova (Marcella Rovere), pomocnou ruku podávající jeptiška (Livia Venturini), Gelsominina chudá matka (Anna Primula s hlasem Francy Dominici), či pud chtíče uspokojující hospodská animírka (Giovanna Galli). Silnice je kouzlem poezie zamyšleného nitra v rozkolu duální podstaty. Je to píseň reality snu, je prostředkem, závazkem i osvobozením. Kontrast, syrovost, sen, pocit, řecký duch. Neobyčejný umělecký prožitek! (12.04.2010)