Cesta

Zaslouží si žena nepřetržitou dominanci muže? Má právo vzepřít se roli, jaká ji byla přírodou přidělena? V osudech Zampana a Gelsominy lze spatřit alegorii - muž ženu "prodává" na svých kočovných cestách, což je samozřejmě v pořádku a žena svůj úděl přijme (přeje si být atrakcí), ale jen do té doby, než je zabit jiný muž. Pak se stává sobeckou, rozcházejí se a až po letech dojdou k závěru, že si byli vzájemně prospěšní. Fellini v mých očích konečně přestal být kontroverzním šťouralem a pouťovým bavičem zároveň. (04.12.2011)

Martina Heideggera přivedla autenticita k životnímu omylu (krátké podpoře Hitlera v roce 1933), J.P. Sartra o třicet let později k marxismu a z Felliniho se stal mezitím zapálený socialista. I prozřel Fellini a opouštěl neorealismus s každým dalším filmem. Přispěl k tomu i Jung, jehož Fellini prostřednictvím autobiografie Vzpomínky, sny, myšlenky tehdy objevil. (06.10.2008)

Nenápadně se rozvíjející příběh vztahu mezi dvěma naprosto odlišnými osobami, který však v posledních minutách jedinou scénou probudí takový přívál emocí, že nelze pochybovat o tom, že jde o dílo opravdového mistra. A taky Giuletty Masinové, která svou tváří vyjádří vše a od prvních minut si jí divák musí zamilovat. (25.05.2009)

ocenenia : "Vatikánsky zoznam" (vznikol v roku 1995) - zaradené v sekcii 'Umenie' ◘◘◘◘ Oscar 1957 - Najlepší zahraničný film ◘◘◘◘ Dva odlišné svety narazili na seba.... dva svety, ktoré na seba narážajú v mysliach snáď každého človeka..... túžba po jednoduchosti, láske, radosti, blízkosti druhého človeka, to všetko môže viesť až k "bláznivému" správaniu.... a presne takýto mániodepresívny, raz žalostný a vzápätí radostný výkryk sa zrkadlil v roztomilo posmutnelej tvári Gelsomini ..... a druhý svet, svet tvrdej reality, každodennej potreby jesť, spať, zarobiť peniaze, v podaní Quinna dovedené až do priam zvieracej pudovosti a nezmarnej vôle ruvať sa so životom aj bez ohľadu na okolie... samozrejme, takýto postoj má na človeka tak isto deštruktívny dopad, zatrpkne, zahorkne mu srdce, doslova skamenie, a k plaču väčšinou precitne až vtedy, keď už je neskoro :( .... krásna kamera, krásna výprava, a smutný príbeh o láske, ktorá nemohla (a nemôže) byť naplnená.... síce si nemyslím, že film patrí do "TOP 10 filmov všetkých čias", ako som to už v pár rebríčkoch videl, ale to neznamená že by odo mňa nedostal jasných 90% (10.03.2010)

Cesta Felliniho k vlastnímu nezaměnitelnému filmovému rukopisu byla dlouhá a nesnadná. Její existenciální rámec a jednoznačně levicová orientace, pro mnohé dnes tak nepochopitelná, vyplývaly z podmínek, ale i silokřivek tehdejší doby. Pod starou, místy až sentimentalizující fasádou cítíme jasný a nesmlouvavý realistický pohled, který však také současně skrývá první zřetelné náznaky nezaměnitelné jedičné felliniovské imaginace. Lze uvést, že za Gelsominou nahmatáváme již tak trochu Giuliettu. Nakolik jsou hlavní tři postavy alegoriemi vlastností a stavů, jak to bylo vlastní gotickému, renesančnímu či baroknímu umění, zůstává - vcelku logicky - Fellinim záměrně nezodpovězenou otázkou. Jedno je jisté: hrdinové ze skutečného dna společnosti - r. 1954 byl již rokem měřitelného a viditelného hmotného vzestupu celé společnosti, krok za krokem překonávající jak rozvrat a zkázu druhé světové války, tak stejně nelichotivé dědictví třicátých let - jsou svou primitivitou od oživlých vlastností takřka k nerozeznání. Při bližším pohledu do psychologie hlavních postav tohoto romantického civilistního dramatu však vidíme známky skutečného lidství: Quinnův skvělý hrubián a rváč zná i okamžiky soucitu, lítosti, výčitek svědomí, prostomyslná Gelsomina nadčasově neskutečné umělecké kreace Masiny si uvědomuje své ženství a touhu po citu a podobně je vybavena třetí postava poštívače a provokatéra Matta, jehož domnělé bláznovství je jen maskou. Krutý konec filmu není autorskou spekulací, jak by se nad někomu mohlo zdát, ale naopak spojnicí, která jen posiluje převládající tradiční tvarosloví užité filmové řeči a skutečného konce těchto pro většinu společnosti tak pominutelných a zaměnitelných hugovských bídníků doby našich prapra- a prarodičů. Fellini v alegoricky vymezené SILNICI nalezl nejen sám sebe, ale i svůj typ herce a herectví, který ho bude provázet po celou jeho dlouhou hvězdnou uměleckou dráhu. Lesk a jiskřivost tohoto skvělého díle nepomíjejí ani po desetiletích, která uplynula od jeho premiéry. (26.06.2011)