Satyricon
Satyricon
Fellini Satyricon
Réžia:
Federico FelliniKamera:
Giuseppe RotunnoHudba:
Nino RotaHrajú:
Martin Potter, Hiram Keller, Salvo Randone, Magali Noël, Capucine, Alain Cuny, Lucia Bosé, George Eastman, Ennio Antonelli, Carole André, Gordon Mitchell (viac)Obsahy(1)
Na počátku 60. let měl za sebou Federico Fellini osm a půl filmu (ta "půlka" se vztahuje k filmu Boccaccio 70, u něhož se o režii dělil s V. De Sicou, M. Monicellim a L. Viscontim). A taky velkou tvůrčí krizi. Paradoxně právě ta mu pomohla k dalšímu triumfu: vypovídal se z ní totiž ve filmu 8 1/2 (1963) tak originálně a působivě, že mu vynesla v roce 1964 Oscara za Nejlepší cizojazyčný film. V příštím roce byla uvedena ještě Giulietta a duchové.
Satyrikon (1968) natočil Fellini podle fragmentů antického románu Gaia Petronia Arbitera. Na scénáři s ním spolupracoval nový "člen týmu", Bernardino Zapponi, který je podepsán i pod filmy jiných režisérů (Nová strašidla, Horalka).
V osobité alegorii lze najít jak prvky společné s obrazem společnosti v Sladkém životě, tak velké výtvarné vize jako v pozdějším filmu Roma. Jakási starověká road movie o putování mladíků Encolpia a Ascylta nás provádí v prvním plánu zároveň surrealisticky i často až naturalisticky viděným antickým světem hostin, orgií, úchylek a výstředností, v druhém pak oťukává skryté oblasti lidské mysli. Bortící se hodnoty římského impéria symbolizovaného zříceným obrovským nevěstincem, zvrácené hodnoty, únik před novým tyranem do neznáma na moře... Felliniho Satyrikon překypuje obrazy a významy, na rozdíl od předcházející tvorby je nezakrývaně stylizovaný v hereckém projevu i ve výpravě (z velké části natáčený výjimečně v ateliérech, podle skic samotného režiséra).
Satyrikon je první z trojice velkých dobových fresek (ony druhé dvě jsou Casanova Federica Felliniho (1976), A loď pluje (1983) - a zahájil tak režisérovo druhé tvůrčí období. Byl nominován na Oscara za Nejlepší režii. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (95)
Oscar 1 nominace: Režie ()
Federico Fellini v Satyrikonu tak trochu připomíná slovutného boháče Trimalchiona z Petroniovy předlohy. Maestro Fellini je nadán velkým bohatstvím filmového vidění a v tomto snímku jej kolem sebe rozhazuje jako marnivý boháč ve formě tak opulentní, přeplácané, přestylizované, že divák je brzy doslova a do písmene přežrán. Na velmi volný narativní rámec (vpodstatě jen proud obrazů nesvazovaných přílišnou kauzalitou) je zkušený "felliniovec" zvyklý, ale v Satyrikonu jako by tomu chybělo jednotící vyznění, ten silný symbolický podtext, který sváže zdánlivě diskrepantní. Tok mytologických historek se valí umocněn již zmíněným vizuálním obžerstvím, zmítá divákem v bizarním světě rozkladu a morální perverze a stále více má tendenci otupovat smysly a zcela zahladit sílu úvodních sekvencí. V nich se zdá být Satyrikon výpovědí nejen o konci Říma, ale i o rozkladu naší civilizace, typicky syrovou a působivou. Postupem času však myšlenková linie vadne pod bičem nedostatku autocenzury a stále perverznějších vizí. Co připočítat Satyrikonu k dobru? Tak třeba výtečně zfilmovanou hostinu u Trimalchiona. Zbytečně neohlazené hrany antické estetiky a sexuality. Samozřejmě též felliniovskou obrazotvornost, byť její míra překračuje únosnost. Tahle satyrizující erotická freska jednoho údobí a "příběhu" lidských pudů prostě až příliš překypuje barvami a snahou o vizuální exkluzivitu za každou cenu. V přívalu ječivých zvuků a barevných kaskád se ztrácí nitro. Ale možná i to je součástí výpovědi Satyrikonu. Nicméně rozhodně se nejedná o Felliniho vrchol... ()
No přiznávám, že jsem tento snímek nějak nepochopil - nebo spíš nechápu jaký smysl má natočit takto nestravitelný film - nic proti Fellinimu - Silnici či Sladký život mám hodně rád, ale takovéto úlety vážně ne!!! ()
Někteří lidé při vyslovení jména Federico Fellini upadnou do extáze, mě spíš popadne hrůza z toho co to zase uvidim za šílenost. Satyrikon mě v tom jen utvrdil. Je to nehorázná blbost bez příběhu, která sice může mít miliardu filosofických narážek a myšlenek, jenže to je mi úplně jedno, když jsem je vůbec nepochopil. Furt jsou tam jen naolejovaný gayové, nebo ženská který šlehá z vagíny oheň. BOŽE!!!!!!!!!!!! Scéna, když hlavnímu hrdinovi nestojí, a proto dostává spanking kvůli vyléčení a potom navíc (promiňte sprostotu ale to fakt už nejde) vomrdá nějakou padesátiletou bachyni, mě opravdu dostala a už jsem se tomu jen smál a řval jsem jaká je to blbost. Na druhou stranu musím pochválit skvělý casting (když uvidíte ty držky tak pochopíte). Hudba je taky hodně dobrá a dost podtrhuje tu dekadentní atmosféru. Jinak, ale fakt kentus, člověk nejspíš musí bejt na Felliniho intelektuálním levelu, aby se mu to líbilo a to já ani nechci. Toť vše. ()
Mile úchylná bizarnost - tak to mám ráda!...víc netřeba říkat... ()
Jeden ze 125 nejlepších neanglicky mluvených filmů - 125 Greatest Foreign Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. ()
Je pro mě těžké, velmi těžké bodově ohodnotit Felliniho SATYRICON. Snad to zvládnu alespoň slovně. Na jedné straně mě tento opus uchvacuje formou zpracování - geniální hrou obrazu i zvuku. Mozaika jednotlivých příběhů je perfektně pospojována a skvěle vyvolává pocit "životního putování" - přemítání nad životem či uměním, úvahy o zklamání, bolesti, smrti, radosti, rozkoši, rozbor různých etických problémů/dilemat atd. Nesmírně jsem se takto předloženou "obrazovo-zvukovou formou" kochal. Na straně druhé zde však je tu více, tu méně kontroverzní "obsahová složka filmu". Nejsem kritický vůči celému obsahu. Některé/mnohé úvahy byly perfektní. Nedá mi to nevyzvednout pojednání o umění (viz například sekvence typu: "Nebuď překvapen, že umění malby je ztraceno, když nalézáme víc krásy v hrnci plném zlata než v pracích Apella nebo Phydiase." atd.). Nemohu také nezmínit hluboké filozofické zamyšlení nad smrtí, ochotou/neochotou udělat něco nestandardního/"nenormálního", úvahy o hranicích společenských norem a jejich překračování etc. Toto vše by bylo v pořádku. To, co mi však "drhne", jsou určité preference a hodnoty, které vyznávají hlavní postavy a které mi byly/jsou cizí. Zbytečně to kalilo můj dobrý pocit z filmu. Celková má "vnitřní rozpolcenost" vzhledem k tomuto snímku a jeho kontroverznost mi jaksi brání tento snímek ohodnotit bodově - ohodnocení formy a obsahu se prostě nedá zprůměrovat. Shrnuto a podtrženo: Nelituji ani minuty sledování tohoto filmu - jde o perfektně zvládnuté dílo, co se formy a částečně i obsahu týče... na můj vkus je však zbytečně kontroverzně vyznívající. Mnohé se dalo předložit i méně výstředně. ()
Dekadence, perverze. Připomíná mi to místy místy Pasoliniho, jindy pozdějšího Tita s Anthony Hopkinsem. Věčná škoda, že ke konci ztrácí Fellini tempo i směr a vyzní jaksi do ztracena. ()
No... tohle je oběktivně první film, který sem nedokoukal. Jednotlivé episodky bez jakéhokoliv tempa jsou prostě ubíjející. Občas probleskne zajímavý a originální nápad ( Když v Divadle useknou otrokovi ruku, načež diváci odchází se slovy "Zahrál to výborně") V těchto chvílích se projeví pravděpodobná myšlenka celého filmu, totiž že Řím jako takový nebyla ani tak vyspělá civilizace ale spíše politováníhodná parodie čehosi, čemu by se mělo říkat "vyspělá kultura". Občas působí velice zajímavě také bejmenné postavy v pravém, či levém rohu, nejblíže ke kameře, které sedí mimo dění a dívají se do kamery. Taktéž depresivní kulisy jsou velmi originální, nicméně vzhldem k faktu, že jsem film v půlce vypnul, nemohu jako takový hvězdičkově hodnotit. ()
(1001) Pořád jsem si říkala, co mi na tom přišlo tak divné, a teď jsem na to přišla. Nic. Právě že nic mi na tom nepřipadalo divné, a to jsem očekávala ultrasmršť divnosti. Dneska mi samotný fakt, že je někdo homosexuál, nepřijde dostatečně provokující ani tendenčně dekadentní. No a ty věci okolo... vždyť to vídáme denně na ulici. ()
Petroniův Satyricon jsem četl před notnou řádkou let a tehdy na mě zapůsobil jako pozoruhodné dílo a svědectví doby, kdy jsem myslím neměl žádný problém s tím pochopit autorův záměr, byť se román zachoval jen ve fragmentech. Otevřeně řečeno, co chtěl tímto snímkem říct Fellini, už mi tak jasné není, byť film nepostrádá režisérův typický rukopis. Pro běžného diváka zcela nestravitelné dílko, které čas od času vzniká tehdy, když nějaký umělec získá příliš privilegované a nezávislé postavení, které mu umožňuje neohlížet se na zájmy producenta a diváka. Jednotlivé obrazy jsou neobyčejně barvité, ale celek postrádá jakoukoli hloubku a nikam nesměřuje. Pro mě nejslabší Fellini, jakého jsem dosud měl možnost sledovat. Dekadentní samoúčelná hříčka. Nefunguje ani jako nadčasové podobenství hedónismu společenských elit. Celkový dojem: 35 %. ()
Antické road movie. Roztrieštené fragmenty putovania dvoch bisexuálnych mladíkov (a sem-tam aj ich mladučkého súložníka), sa s pomocou odpudivých a zároveň uchvacujúcich výjavov, skladajú do jednoliatej cesty, ukazujúcej šírku pohnutí ľudskej duše. Inšpirovaný fragmentami prvého románu v dejinách ľudstva, doplneného neznámym renesančným autorom (teda akousi pokútne skompletovanou verziou nedochovaného Petroniusovho originálu), prináša Fellini (popri Brassovom Caligulovi), výtvarne najúchvatnejší obraz antického Ríma, so starostlivo zrekonštruovanou kakofonickou antickou hudbou a hovorovou latinčinou. Vizuálne obžerstvo tvárí, prostredí i architektúry. Zhýralé obecenstvo s tvarohovitými, vyžranými tvárami pod hrubou maskou líčidiel nacápaných na tukových vankúšoch neukazuje žiadne ozajstné pohnutie. Len hurónsky rehot nad všetkým, čo má akýkoľvek nádych šokantnosti je odpoveďou na nevyslovené otázky. Žiadne dráždidlo nie je dostatočne dráždivé, žiadna lahôdka dostatočne dekadentná (k vrcholom patria scény vyvrhovania upečeného prasaťa, verejnej súlože, či pojedania nebožtíka). ()
Další úlet od ouleta? Ale nakonec jsou fajn, pondělky ( kdy ty jeho "filmy" ČT dvojka vysílá (vysílala)) byly vždycky trochu všední a díky němu se staly jaksi....vyjímečnými. První třičtvrtě hoďka je to ale nářez, dalo by se to přirovnat k plně atonální hudbě, na kterou když si po chvíli zvyknete, dostanete se do říše snů a do naprostého transu. To samé se mi povedlo i zde, ovšem pak nevím, jestli jsem otupěl, nebo se Satyrikon opět zvrhává ve Felliniho typickou nesnesitelnou nudu, ale jakmile jsem se ze zmíněného transu probudil, přišlo mi, že značná část absurdních a zcestných situací a scén je prostě beze smyslu, tu první třičtvrtěhodinu jsem na tom ujížděl, ale rychle mě to omrzelo. ()
S Fellinim se ne vždy potkáváme, jeho tvorba je obtěžkána spoustou filmové ukecanosti, která příběh zhutňuje a činí ho tak těžko stravitelným. Vrstvení barevitých obrazů na sebe způsobí, že je divák sice nasycen barvou, ale nepamatuje si jediný obraz. Hodně záleží na rozpoložení diváka a jeho schopností na tuto složitost přistoupit. Mnohem sofistikovaněji to vyjádřili kolegové Marigold a gudaulin. ()
80% - Trochu nižší hodnocení pro vizuálně překrásný film "obávaného mistra" k jehož úplnému pochopení mi asi chyběl jistý druh vzdělání, zejména pak znalost Petroniovy předlohy. Díky tomu jsem si z filmu odnesl jen nárazové nadšení z některých scén, a spíše surrealistický celkový dojem, což si nejsem jist, že bylo hlavním účelem filmu. Třeba do Satyriconu časem dorostu ;o) ()
Hudba a výtvarná stránka filmu skvělá. Ale do poslední scény filmu jsem myslel, že to bude opravdu jen přehled dekorací a pokus o ukázku starověké Evropy tak jak byla : bez dnešních hodnot a tradic, které se vyvinuli po několika staletích působení křestanské víry na evropskou civilizaci. A pak poslední scéna, kdy "filosofové"(nebo kdo) musí sníst starého básníka, aby zdědili podle závěti jeho majetek, dává uplynulým dvěma hodinám smysl a nečekanou pointu. Hrdina pochopí, že život není jen o jídle, pití, sexu a bohatství a odjíždí s kýmsi kamsi, distancujíce se od dosavadního života a s myšlenkou začít jiný (teda aspoň jsem to tak já pochopil...) ()
Opět zachycení doby a těžká společenská kritika.. ()
Fellini coby samozvaný génius mizanscény opět jednoznačně dominuje a zvládá poskládat zdánlivě nesouvisející fragmenty epizodního příběhu s takovou grácií a symbolickou výřečností, že atmosférickou i myšlenkovou kontinuitu scénáře v podstatě vůbec nenarušuje a přináší nám jeden z nejosobitějších (jak jinak), ale hlavně obrazově nejkomplexnějších pohledů na charakter starověkého Říma. Náročné, pro někoho zcela pochopitelně nestravitelné mistrovské dílo, kde je formální složka, od kamery či osvícení až po emocionálně přizpůsobivou hudbu, natolik puntičkářská a v tak úchvatné symbióze s narací děje, že i přes několik nicneříkajících intelektuálních pasáží nelze než Satirykon obdivovat coby vrcholný výtvor evropské umělecké tvorby, kde společně s ním stojí takové skvosty jako Bergmanova Sedmá pečeť nebo česká Markéta Lazarová... ()
Federico Fellini bezesporu patřil mezi nejvýznamnější světové režiséry a jeho odkaz se stal nesmrtelným. Satyricon bývá označován za jedno ze základních kinematografických děl, které by měl filmový fanoušek shlédnout. Budiž, shlédl jsem. A buď ještě nejsem dostatečně vzdělán anebo je Satyricon vážně nudný epos... ()
Před svým tří tisícím ohodnocením se snažím nakoukat filmy, které jsem dlouho odkládal, protože jim moc nevěřím, že mě nadchnou, ačkoliv se jim přikládá vysoká umělecká hodnota. Satyrikon mé obavy naplnil, ačkoliv nějakých prvních 45 minut ještě docela jde a občas se zde vyskytne nějaký pozoruhodný moment nebo nápad. Od půlky je to už ale dost nekoukatelné a já ybch to nejradši odsoudil jako, vyhoněnou slátaninu, která sice má jisté obrazové kvality, ale celek je natolik rozdrolený, že to za tu pozornost vlastně ani nestojí. ___Teď si čtenář možná říká, že jsem nějakej primitiv, kterej nedokáže ocenit originalitu a právě umění, jenže já to tvrdíl jako člověk, který si velmi cení filmů, které dávájí volnost interpretaci, případně se v nich narativ neposouvá v přísně logické posloupnosti, na níž jsme zvyklí z reality našich dní. Mám rád snovost i nespolehlivé vypravěče, ale chci, aby dílo bylo tematicky ucelené nebo (pokud je neucelené a úsečné) aby bylo aspoň dostatečně zábavné (třeba skrze postavy a dialogy). Mám rád filmy jako Beau is Afraid, jenž je právě způsobem vyprávění velmi inspirován jedním Felliniho filmem, City of Women. Oba tyto filmy naplňují obě kvalitativní roviny, jenž jsem zmínil a jsou zvláštní, originální a bizarní, protože se odehrávají ve zjevném fikčním světě a jednotlivé pasáže vyprávění jsou svázány autorem předsevzanými tématy a motivy, kterým se celé vyprávění věnuje; Je tedy jedno, že by ve skutečnosti nedávalo smysl, aby se postava dostávala z jedněch míst do právě takových jiných míst a zažívala to, co zažívá, protože to všechno, co zažívá, je navzájem tematicky propojeno a každá tato pasáž jenom prohlubuje a rozšiřuje předsevzané motivy, o nichž to celé je. Bez důrazu na téma se v díle sice mnoho dít může, ale bylo by to prostě o ničem.___ No a právě ze Satyrikonu mám pocit, že je o ničem (a pokud o něčem je, tak není dost dobře odvyprávěný a zábavný na to, abych měl chuť to luštit). Že je to zle odvyprávěný příběh není pouze můj dojem ale fakt, který dokážu obhájit. Satyrikon je totiž velmi tematicky neucelený: Jeho úsečnost a fragmentárnost vychází z nekompletně dochovaného Petroniova díla a Fellini se tento nedostatek nesnažil nijak ucelit a sprovázat - naopak je zřejmé, že tou rozdroleností byl zaujat. Proto film (stejně jako kniha) končí uprostřed věty. Proto je poslední záběr věnován na části stěn nějaké zříceniny. Někteří kritici vám poví, že tato fragmentárnost byla autorským záměrem proto, že my dnes stejně nejsme schopni plně nazřít realitu tehdejšího světa, jenž se nám "otvírá" pouze částečně skrze různá díla a nálezy. Fellini se svým velmi stylizovanným pojetím ale přece vůbec nesnaží o nějaké realistické vyobrazení a přiblížení se co možná největší pravdivosti tehdejších dob, což všichni stvrzují tím, když vyřknou, že jeho Satyrikon je stylizovanou interpretací Petroniova Satyrikonu (což je ostatně samo umělecké dílo, které tedy taky stilizované). Mně pak ale přijde, že si tyto linky navzájem odporují a že ani sám Fellini moc nevěděl, co dělá. Pokud nám chtěl přibližovat tehdejší svět, proč zvolil takovou výraznou stylizaci? Pokud chtěl znázorňovat nemožnost jeho úplného uchopení, proč raději neměnil styl v různých pasážíš vyprávění, nenechal herce hrát různě a nenechal je podávat různé důvody pro totéž pachtění se za cílem, které by diváci spolu s postavami sledovali. Ta úsečnost vyprávění, kterou Fellini zvolil, totiž způsobuje divákovi nežádoucí dezorientaci a dojem, že sleduje něco nedodělaného, nedopečeného, odfláklého a bezpředmětného. Jelikož se mi nezdá, že vzniklo povedené dílo z této jeho tvůrčí zaujatosti fragmentálnosti Petroniova Satyrikonu, tak musím jeho přístup považovat za zcestný a nesoudný. Nelze ponechat rovinu vyprávění jaksi ladem a myslet si, že to bude fungovat, že to utáhne styl samotný: Z prvních 30 minut se každopádně zdá, že bude tematizován morální rozklad starověkého Říma, bezedný hedonismus, dekadence a to vše ve stilizovaném hávu, čímž mi to připomínalo mi to Caligulu. Pak se ale děj posune k jiným pasážím, skrze něž se rozřeďuje tematické vyznění až z toho svou neuceleností vzejde jakýsi nedovařený guláš. Skrze tyto různé pasáže se vztahy mezi postavami nijak neprohlubují, některé klíčové postavy z děje dokonce bez vysvětlení zmizí a znovu se již neobjeví a není ani příliš jasné, jak se postavy z jedné situace a prostoru dostaly do druhého prostoru. Prakticky to působí, jako kdyby tvůrce vyhodil 10 z 20 kapitol uceleného příběhu a myslel si, že tím dílo nabyde nějakým kvalit. Nenabylo. Je to na píču. Fellini si přitom vymyslel nějaké pasáže (Minotaur, nymfomanka, hermafrodit), které v předloze nejsou a já říkám, že by udělal dobře, kdyby vymýšlel více, zalátal díry v příběhu a dal tomu celému nějaký tvar, abych na něj namusel být naštvanej, že mařil mým časem. Takhle jsem si musel číst při sledování převyprávění děje z wikipedie, který tomu tu návaznost trochu dává, ale že ji nelze vyčíst z filmu samotného považuji za doklad jeho nedostatků v samotných základech. Výsledkem (snad) cílené snahy učinit (nebo ponechat) příběh útržkovitý je znemožnění uchopitelnosti díla a ztráta divákova zájmu. Následuje nuda a frustrace, načež je Felliniho práce odstřelena pod výrazem "artová vyhoněná slátanina" a zanechává v divácích odpor k podobným filmům i žene je vstříc do náruče standardizované, schématické a neoriginální filmové produkce, kterou rovněž pohrdám. ___Ještě se vyjádřív k tomu, jak tu někteří lidé opěvují, že tento film promlouvá k povědomí: Hned na začátlu protagonista promlouvá nikoli k nevědomí, nýbrž k vědomí diváka tím, jak teatrálně vykřikuje, že musí najít a znovu získat svého miláčka, který mu byl odcizen. Pak se vydává za svým bývalým přítelem, který mu ho odcizil. Ten rovněž směřuje k diváko vědomí informace o celé záležitost (miláčka unesl, ojel, prodal za pár drobných). Následuje umělý souboj, na jehož konci únosce sdělí, kdomu miláčka prodal. Protagonista se ho vydá vysvobodit. Poté, co ho vysvobodí z divadla, se spolu pomilují a pak miláček stejně radši odejde s tím, kdo ho unesl, znásilnil a prodal. Nikdo neví proč. Postava miláčka není vůbec psychologizována (snad ani nepromluví) a v půlce filmu se někde zapomene a dále se na něj ani nevzpomene. Tohle vám přijde jako útok na divákovo podvědomí? Já bych si to teda představoval jinak; Nehledě na to, že podvědomí je dost dáno emocemi a pudy, k nimž se lze dobře dostat i skrze rácio, s nímž může komunikovat precizně vystavěný příběh, který s člověkem citově hne, protože mu porozumí). Mně teda tohle připadá spíš jako nedodělaný maglajz, ale to bych se opakoval... () (menej) (viac)