Rím

Kupodivu jsem byla unešena i z tohoto podivně dokumentárního filmu o Římu, vlastně se mi zatím zdá nejpřístupnějším dílkem od Felliniho. Je to také dáno občasnými vskutku humornými situacemi (ono totiž vidět přehlídku církevních šatů - to se jen tak nepoštěstí, nebo Felliniho kterak deklamuje, že ti studenti kritizují film, který právě natáčí...). Roma chvílemi však i kritizuje a nostalgizuje - mizející fresky vykutané krtkem v nově stavěném metru, toho jsou jasným příkladem. Jen mě takříkajíc zaskočila šišlavá angličtina ... (nepochopení z mé strany - nebo to byl zase jen vtip???). Film je poctou i kritikou Říma zároveň, je také poctou a kritikou italskému temperamentu, je to vizuálně a audiálně (ruchy velkoměsta hrají velkou roli) úchvatný film, sice bez děje, ale s poselstvím. (23.05.2006)

pokud chcete videt film, nepoustejte si romu od felliniho. nepoustejte si ji, ani pokud chcete videt marcella mastroianniho (jehoz uvedeni v credits je zavadejici, protoze jeho cameo ma jen par sekund). pokud chcete videt trochu divny dokument z rima, kde vetsinu casu zaberou nicnerikajici rozhovory s kolemjdoucimi, vicemene zabavna intermezza (mimo jine i odkryvani archeologickych nalezu) a vzpominani felliniho na prichod do rima z rimini, je roma ta spravna volba. forza roma! (29.09.2006)

Jestli byly do této chvíle moje znalosti o Římu okrajové, po shlédnutí filmu mám obrovskou touhu se tam vypravit. Opět musím smeknout před panem Fellinim, Roma je vskutku skvostnou poctou milovanému městu. "I když by se tady našly nějaké mouchy, přece jsem zde šťastný," jakoby říkal sám režisér stavbou děje, někdy se může zdát, že italské hlavní město vykresluje spíše negativně (bouračky na dálnicích, mrtvá zvířata, policejní zásahy proti mladým...), závěrečná bezeslovná sekvence toto vyvrací a posadila mě opravdu na zadek. Ve zdejších diskusi jsem registroval názor, že je potřeba navštívit město a stát se aspoň na jeden den Římanem. Já jsem sice tu možnost neměl, zato však z vlastní zkušenosti vím, co znamená láska k městu a dá se předpokládat, že v tomto směru není rozdíl mezi Římem a Brnem a všude na světě to je stejné. Potěšila mě také provázanost s jeho nejvýznamnějším filmem Amarcordem, dá se říci, že Roma je jakýmsi sequelem. K této souvislosti bych použil stejná slova, jaká jsem použil v komentáři k Amarcordu, tudíž se zastanu i dalšího typického rysu jeho vrcholné tvorby - různých neřestí a mladické nerozvážnosti, podobně jako tam se do tohoto dokáži vcítit. Příjemná autoreflexe svých filmových začátků (kino na nádraží etc.) a camea Federicových kamarádů - známých herců jsou už jen třešničkou na dortu ("Běž se vyspat, Federico." :-)). Tudíž pro mě opět další Fellini z ryzího zlata a opět asi překvapím všechny komentující, ani u tohoto jeho výtvoru jsem se vůbec nenudil, a to ani při nejméně zajímavé části (módní přehlídka v kostele). Svým způsobem škoda existence Amarcordu a 8 1/2, takhle bude Roma navždy upozaděna. (21.05.2010)

Jestli bych nějakému začátečníkovi (také se počítám do klubu), který si chce začít tykat s filmovým uměním, chtěl doporučit "zkušební" Felliniho film, pak bych jej nepochybně odkázal na Řím. Film, jak je u "mistra" zvykem, boří hranice zaběhnutého filmového tvaru, a narozdíl od Satyriconu tak činí divácky srozumitelnější formou. Sice se mi opět stalo, že jsem se po mrknutí okem mimo obrazovku ocitnul na chvíli doela mimo mísu, ale posléze jsem se naštěstí opět našel. Jestli máte zájem vidět opravdový Řím, nezastřený turistickým pozlátkem, je vám film k službám. (23.05.2006)

Řím je pocitovou básní. Federico Fellini odhalil část vlastního nitra, ponořil se do zájmů i dojmů a zazpíval báseň, nakreslil intimní odezvu na zvuk se jménem Řím. Smíchal vzpomínky, představy, prožitky, asociace, sny, sarkasmus, sebepoznání, traumata, vášně, lyriku a provokování. S vůní poezie se prožívá nesmrtelná krása života, koláž pocitů prostupuje v rytmech kontrastů, živelného temperamentu, neurvalosti, úkroků zlehčování a mumraje barevného hemžení. Hravost představivosti a niterných impulsů má obsedantní potřebu popichovat, zlehčovat, tančit a zažívat. Hlavním nástrojem pohybu celé básně vpřed je sám Federico Fellini (v mladické ztřeštěnosti Stefano Mayore, v prvních zkušenostech s městem Peter Gonzales Falcon s hlasem Renata Cortesiho). Vzpomínka se střídá s úštěpkem budování fiktivního dokumentu, koláž lehce křepčí a vzdychá, úsměšek se raduje životem, lačně ukrajuje sousta a vrtošivě dotírá. Z postaviček odrazu vnitřního světa: opojné okouzlení vášní romantického prožitku života Dolores (Fiona Florence s hlasem Cinzie Abbenante), v halucinační nostalgii utíkající osamělá zestárlá aristokratka Domitilla (Pia De Doses), zkušený průvodce římským podzemím (Marne Maitland s hlasem Oresteho Lionella), laskavý kardinál Ottaviani (Renato Giovannoli s hlasem Franca Latiniho), divadelní herec v roli Julia Caesara (Feodor Chaliapin Jr.), provozovatelka ubytovacího labyrintu (Maria De Sisti), vytrvalý stepař (Alvaro Vitali), vznětlivě výbušná karikatura katolické prudérie a přepjatě autoritářský ředitel školy (Franco Magno), či nedůvěřivě plachý pohled herečky (Anna Magnani). Řím je básní vnitřního světa Federica Felliniho, z nerovnoměrně souznějících rýmů a not sestavil koláž z autenticity, pudů, mámení, rozvernosti a sarkastického sebepoznání. Řím je odrazem mumraje nitra, vnitřní svět je je formován místem. Osobité vyjádření pocitu jménem Řím! (13.09.2019)