Rím

Film, který jsem osobně shledal jako zcela úchvatný. Fascinuje mě na něm několik věcí, v první řadě ovšem naprostá tvůrčí volnost, kterou Fellini (který se ve filmu dokonce na malou chvíli objeví) disponoval. V tomto filmu téměř naprosto rezignuje na jakýkoli příběh, celý film je jen pospojováním volně spjatých obrazů a scén, které v první řadě vzdávají hold věčnému městu (ostatně celá řada dlouhých scén je zcela beze slov, protože prostě nejsou potřeba, kamera jen neúprosně zabírá vybrané lokace a zprostředkovává vzrušující vizuální zážitek). V tomto smyslu není od věci Felliniho ŘÍM porovnat s filmem Paola Sorrentina Velká nádhera, kdy první jmenovaný nepochybně posloužil svému novějšímu protějšku jako vydatný inspirační zdroj. Celá řada sekvencí z Felliniho snímku je nezapomenutelná: mezi nimi u mě vede prokopání se do podzemních prostor s římskými freskami, které zničí přístup čerstvého vzduchu, fascinující scény z návštěvy bordelu, kde se kurvy nabízejí doslova jako zboží na trhu, a "módní přehlídka" sakrálních oblečků pro papeže - něco tak neuvěřitelného člověk uvidí ve filmu snad jen pákrkrát za život. V tomto ohledu mi přišlo zajímavé, že tento film na člověka působí dojmem, že buď muselo stát strašné prachy to celé natočit, nebo to naopak muselo být strašně levné (bohužel se mi informace o rozpočtu snímku nepodařilo dohledat) - i v tom vidím tu neuvěřitelnou Felliniho svobodu, kdy si prostě mohl dělat co chtěl. Osobně mám sice od Felliniho více v oblibě jiné filmy, a ne vše mi zde sedlo (finální scéna s motorkami mě třeba vyloženě otrávila), ale ve výsledku jsem si pouze utvrdil svůj respekt k tomuto velkému filmaři. Po zhlédnutí tohoto filmu má člověk hned chuť vyrazit si aspoň na víkend do Říma - ale tak strašně moc! (22.06.2015)

Film je prirovnávaný k Amarcordu, takže som neočakával nič dobré. A ani som sa nedočkal. Opäť to bol film o Fellinim a nie o Ríme a Rimanoch. A keďže je to Fellini, stačí mu zobrať so sebou kameramana a iba mu ukazovať, čo má nakrútiť. Doplní to scénami s prsnatými škratami a inými pitoresknými postavičkami, na ktoré je tak zaťažený, nakrútené zostrihá a s veľkou slávou uvedie na niektorom z festivalov. Nechápem, prečo je film zaraďovaný medzi drámy, keď ide o čiastočne hraný dokument. Zaujímavé, že Fellini a ďalší režiséri, na ktorých som v mladosti nedal dopustiť postupne v mojej mysli strácajú pôdu pod nohami. (27.05.2011)

Felliniho mistrovské vyznání se z lásky k milovanému Římu je balzámem na duši každému, alespoň trochu kultivovanému divákovi. Roma nabízí hýřivou estrádní přehlídku dojemně groteskních obyvatel města, Felliniho trademarky v podobě kabaretové zábavy, biografů a nevěstinců, ale rovněž i nevšedně zábavnou, rádoby dokumentární mystifikaci (viz. úžasné pásmo natáčení na dálnici, jež Vám nedá popadnout dech). Pro mě osobně se jedná jak o pomyslný vrchol druhé fáze Felliniho tvorby (tedy prakticky všeho od Sladkého života), tak i o jeden z jeho nejjiskřivějších i nejoslnivějších snímků vůbec. Mj. nejen Fellini, ale i jeho dvorní skladatel Nino Rota dosáhl skrze Romu svého vrcholu. (06.11.2023)

Řím je pocitovou básní. Federico Fellini odhalil část vlastního nitra, ponořil se do zájmů i dojmů a zazpíval báseň, nakreslil intimní odezvu na zvuk se jménem Řím. Smíchal vzpomínky, představy, prožitky, asociace, sny, sarkasmus, sebepoznání, traumata, vášně, lyriku a provokování. S vůní poezie se prožívá nesmrtelná krása života, koláž pocitů prostupuje v rytmech kontrastů, živelného temperamentu, neurvalosti, úkroků zlehčování a mumraje barevného hemžení. Hravost představivosti a niterných impulsů má obsedantní potřebu popichovat, zlehčovat, tančit a zažívat. Hlavním nástrojem pohybu celé básně vpřed je sám Federico Fellini (v mladické ztřeštěnosti Stefano Mayore, v prvních zkušenostech s městem Peter Gonzales Falcon s hlasem Renata Cortesiho). Vzpomínka se střídá s úštěpkem budování fiktivního dokumentu, koláž lehce křepčí a vzdychá, úsměšek se raduje životem, lačně ukrajuje sousta a vrtošivě dotírá. Z postaviček odrazu vnitřního světa: opojné okouzlení vášní romantického prožitku života Dolores (Fiona Florence s hlasem Cinzie Abbenante), v halucinační nostalgii utíkající osamělá zestárlá aristokratka Domitilla (Pia De Doses), zkušený průvodce římským podzemím (Marne Maitland s hlasem Oresteho Lionella), laskavý kardinál Ottaviani (Renato Giovannoli s hlasem Franca Latiniho), divadelní herec v roli Julia Caesara (Feodor Chaliapin Jr.), provozovatelka ubytovacího labyrintu (Maria De Sisti), vytrvalý stepař (Alvaro Vitali), vznětlivě výbušná karikatura katolické prudérie a přepjatě autoritářský ředitel školy (Franco Magno), či nedůvěřivě plachý pohled herečky (Anna Magnani). Řím je básní vnitřního světa Federica Felliniho, z nerovnoměrně souznějících rýmů a not sestavil koláž z autenticity, pudů, mámení, rozvernosti a sarkastického sebepoznání. Řím je odrazem mumraje nitra, vnitřní svět je je formován místem. Osobité vyjádření pocitu jménem Řím! (13.09.2019)

Opulentní freska ukazující typicky felliniovským způsobem lesk a bídu města, do něhož vedou všechny cesty a kam na velikonoce odlétají zvony. Centra římskokatolické církve (geniální přehlídka církevních oděvů na perfektní hudbu Nina Roty), města zároveň starého a důstojného (fresky) i mladého a rozpustilého (svátek v Trastevere) až zpustlého (bordel). Změť barev, hlasů, míst, zvuků, pro mě pastva pro oči, jako skutečný Řím. Kromě výše uvedených scén mi utkvěla v hlavě prohlídka bytu ("Chceš vidět malinkou babičku?") a večeře na ulici, to bych chtěla někdy zažít. Film jsem bohužel viděla jen dvakrát, chtěla bych ho mít doma, abych si ho mohla kdykoli pustit a do Říma se aspoň takto vrátit. Moc pěkné a výstižné komentáře Decker, Pacco, Marigold, k212 a Ingrid a vlastně všechny další, správná mozaika jako ten film. (12.01.2010)