Ginger a Fred

Některé Felliniho fanoušky možná zklame příliš laciná kritika televizní zábavy. Televizory se stupidními pořady se objevují v téměř každém záběru a nezřídka má divák možnost se seznámit s reklamou, jak modelka propaguje kečup nebo s výtahem toho nejhutnějšího, co dobová televize nabízela ještě před masivním nástupem telenovel a reality show. Závěrečná estrádní vystoupení jsou zlatým hřeb nevkusu. Tato jasně čitelná kritika televize, která nás provází celým filmem, je ale pouze jedno téma, které film přináší. Mnohem větší význam zde má společenský mezigenerační konflikt. Malá úcta ke stáří a hodnotám, které symbolizuje. Je to patrné v samém začátku ostentativním přehlížením Ginger, končí to nesportovním výsměchem publika při zakopnutí Freda v závěrečném tanci. Zároveň se jedná o jakousi rozlučku hvězdných herců Masinaové a Mastroianniho, jejichž filmová role s posledním tanečním vystoupením je i jakousi oponou za jejich kariérou. Masinaová zde má v roli Ginger pozici dobrosrdečné elegantní postarší dámy. Jakmile ale udělá pár rychlých kroků, hned se v ní zas vylíhne ten čertík, kterého známe. Mastroianniho Fred je skvělou ukázkou starého šarmantního bonvivána, který cítí, jak mu dochází síly a snaží se to brát s nadhledem. Společně vytváří dokonalý pár dlouholetých přátel a nenaplněné platonické lásky. Nyní když se po letech sešli, žije jejich vztah ze společných vzpomínek. Ve filmu je to jediný opravdový vztah, a právě tento vztah zde symbolizuje opravdové hodnoty jako kontrast k těm umělým. I lidé nakonec vycítí, že poslední tanec Ginger a Freda byl něčím víc než estrádní zábavou. Právě podzim života nutí člověka uvažovat jinak než v dobách dřívějších. Oni dva už dávno nepatří do světa laciné zábavy. Nyní mají jiné motivace. Fellini nás učí je vnímat. 85% (11.07.2011)

Lidová kultura v pseudolidovém barnumském provedení, která není ani lidovou, aani kulturou, tu dostává co proto. Zeptáme-li se, kdo je zodpovědný za toto živé životní vyústění italského neorealismu, pověstné iniciály FF nás nemohou nenapadnout. Úcta ke stáří, nostalgie za profesionalitou, vážnost poctivé práce ... jak nostalgicky, jak nepřípadně a jak nenahraditelně to zníí! GINGREM se pohybujeme jako diváci doslova na špičkách, plni zvědavosti, dychtiví, pokorní, nadšení. Banální slova, která nás napadají, nemohou postihnut to, co vidíme před sebou na pověstném stříbrném plátně, kde řádí Giulietta s Marcellem! Tom plátně, které jako kdysi neméně osudová divadelní prkna, znamenalo a ve světě skutečného umění stále znamená svět. Ve Felliniho případě takřka vždycky s jistotou atomových vah, pro něž splést se v miligramech znamená selhat. Fellini se ale nemýlí ani v tunách a v kilotunách, aniž by mu nanogramy činily viditelné potíže. Všichni, kdo tohoto vášnivého Itala milujeme, víme, že to tak má být. Že je to tak dobře. (30.12.2007)

Ja viem, že Fellini nám chce niečo dôležitého povedať o úpadku pôvodnej zábavnej televíznej tvorby. Ale Ginger a Fred je pre nás, ľudí žijúcich v rozbehnutom 21. storočí, zaujímavý predovšetkým neuveriteľne šialeným zákulisím talianskej komerčnej televízie. Bláznivé kostýmy ďaleko za hranicou vkusu sú tým, čo by dokázalo udržať aj dnešného 15 ročného adolescenta neveriacky pozerať dve hodiny bez prestávky na hd plazmu. Neiinšpirovali sa v tejto móde tvorcovia Hunger games? (28.05.2012)

Ginger a Fred dokládá Felliniho režisérské umění a svého ťatku tak nezapře. Na druhou stranu je vidět, že i on stárne, onen nezdolný italský temperament se vytrácí. Dvě hodiny tak sledujeme přípravy na televizní show, ve které se mají po 30 letech setkat dva přátelé, aby naposledy zatančili jako Ginger a Fred. Fellini zde kritizuje současnou televizní tvorbu a z tohoto hlediska se 80. léta skutečně nezapřou. Klobouk dolů před Giuliettou Masina a Marcellem Mastroiannim. To co předvedli, si zaslouží ovace. Ovšem nebýt toho konce, šel bych asi o hvězdičku dolů. (15.04.2010)

Čas a s ním i roky neúnosně běží, s nimi se pomalu vytrácí i skutečné hodnoty. Zestárlý pár varietních tanečníků se přesto objeví na podiu, stihnou zavzpomínat na staré dobré časy a zároveň představit italského tvůrce Federica Felliniho zase v trochu jiném světle. Ve finále ale nic, co by nějak zásadně posílilo můj vztah ke kinematografii.. (25.07.2012)