Sladký život

Sladký život a Velká nádhera jsou velice podobné filmy a ač se budu rouhat proti všeobecnému úzu, tvrdím, že Velká nádhera je stokrát lepším uměleckým dílem. Felliniho filmy jsou pro mě vždycky takovou určitou záhadou, kdy nedokážu pochopit, co na nich všichni vidí. První polovinu Sladkého života jsem chtěl tuhle deklaraci trochu poupravit, poněvadž to vypadalo, že vyprávění dává nějaký logický smysl, a že nekoukám na ten klasický felliniovský bizár. Druhá část mě ovšem bezpečně vrátila do předem nastavených předsudkových kolejí a já u všech těch manýristických večírků ztrácel nervy a pozornost. Mnoho scén a obrazů je podle mě docela zbytečných, stopáž vražedná a postsynchrony jako vždy děsivě hrozivé. Pobavila mě nemocnice v garážích. Filmy komentující sebelásku vyšší společnosti mě obecně baví, ale jak už jsem psal výše, Velká nádhera, anebo třeba Buñuelův Nenápadný půvab buržoazie mě oslovily víc. 4/10 (02.10.2019)

I tento Felliniho film snad poprvé v časovém sledu celku jeho díla nastoluje s otázkou nedějově dějovosti - fakticky dalším záběru neorealistického proudu - problém srozumitelnosti a sdílnosti na jedné a sebevzdělávání-sebezušlechťování-autokultivace na straně druhé. Proč mají mít děj a vzruch životy, které svým směřováním i utonutím v konzumní absurditě, to všechno popírají. A proč by měly být následováníhodné? Poprvé tyto otázky začaly nabývat na vážnosti právě v okamžiku zřetelnějšího zvyšování a projevů hmotného blahobytu. Nejživotnějším momentem filmu je rána pěstí, kterou budoucí představitel Old Shatterhanda uštědří Mastroianniho redaktorovi v okamžiku, kdy užuž přestupuje hranice cizího teritoria. Fellini se vůbec vedle Sicy stane dalším osudovým režisérem tohoto italského suveréna stříbrného plátna. (26.08.2007)

Díky za tu depresi, maestro Fellini... Už dlouho jsem se necítil po shlédnutí filmu tak prachmizerně jako právě teď. Protože Sladký život je film sladký možná polevou, ale pod povrchem je hořký jako chinin. Vizuálno funguje jako maska – všechny ty opulentní večírky, drahé róby, bizarní kabarety, krásné ženy... to je všechno jenom zástěrka vnitřní prázdnoty světa, který Fellini s typickým nadhledem a lehkým sarkrasmem zobrazuje. Což takový portrét "buržoazního" světa hvězd i hvězdiček by jeden snesl, jenže nebyl by to Fellini, aby v tomhle umělém vesmíru umělých lidí nenechal zrcadlit obyčejný život, realitu. Realitu, která prostřednictvím všudypřítomných fotografů a novinářů cizopasí na auře toho "sladkého" světa bohatých a slavných. A kdesi na pomezí obou světů (obyčejného a "sladkého") se potácí Marcello, brilantně ztvárněný M. Mastroinannim. Je to hrdina náležící do tematické rodiny Amarcordu i Romy (ať už je to osoba hlavního představitele u druhého jmenovaného, nebo společný motiv odchodu z harmonického venkova a fascinace velkým světem), na první pohled požitkář, na druhý pohled absolutní zoufalec, jehož vnitřní prázdnotu obráží neutěšený byt a věčně si zoufající přítelkyně. Marcello se pase na pozlátku, svádí jednu ženu za druhou, přičemž stále hlouběji a hlouběji zabředá do prázdnoty, zoufalství. Sladký život není ničím jiným než hrou, v níž aktéři ztrácí sami sebe a stávají se pitvornými maskami bohatství, krásy a úspěchu. A okolní svět je podobný, hltá povrch, hltá médii přežvýkané informace, místy připomíná scénář řízený zlomyslným režisérem (sekvence se shromážděním po údajném zjevením Panny Marie). A Marcello, místo aby si konečně zvolil cestu uprostřed obecného úpadku, kdy všechny hodnoty ztrácejí smysl, zabředá do sladkého bláta hloub a hloub. Nic útěšného Fellini nenabízí, za každým humorným okamžikem je kus tragiky, nefungují ani tradiční záchranná témata jako mateřství apod. (drastická scéna se Steinerem a jeho rodinou). To všechno je nasnímáno sice s velkou porcí filmové stylizace (srovnáme-li to s pozdějším dokumentárním zaujetím Romy) a hnidopišské fascinace vizuálnem, ale přitom jaksi chladně, takřka chirurgicky přesně. Kochat se, ohledávat, analyzovat a přitom nebýt vtažen, asi tak bych popsal Felliniho "taktovku" nad touto symfonií marnosti. Sladký život je zatraceně hořký film. Hořký tím, že vidíte stylizovanou krásu a cítíte zcela prozaickou nicotu s hezkou tvářičkou. Místy snad působí dost rozvláčně, ale v konečném vyznění je naprosto mistrovský. Bravo! (16.03.2004)

Myšlienku filmu výborne vystihol Marigold, rovnako ako text distribútora. Absolútne s nimi súhlasím a absolútne nemôžem dať filmu vysoké hodnotenie ako väčšina... Asi nemám pochopenie pre "problémy" smotánky a morálnu pokleslosť zhýčkaných boháčov či hviezdičiek, naháňačkou bulváru za zmedializovaním čohokoľvek a promiskuitu ambicióznych novinárov, ale tento film ma nechytil za srdce ani za nič iné. Možno by som dala celkovo za film 3*, ale niektoré pasáže ma neskutočne nudili a tak dávam len 2. --- Marcello je akýsi novinár a hlavne smotánkový "groupie". Niekedy sa stavia do úlohy leva salónov, inokedy sa tvári ako unavený intelektuál. Nedokáže sa však zo "sladkého života" vymaniť a ani nechce. Baví ho zamieňať pretvárku za presvedčenie, vrhať sa do každej svojej role naplno a prostituovať vyššej spoločnosti... Jediný možný výsledok je taký, aký mu prorokovala jeho snúbenica (ktorá predstavuje ďalší extrém v snahe za každú cenu si ho pripútať): "Skončíš sám ako pes." Možno je Sladký život aj ukážkou sebazničujúcej filozofie, z ktorej bohužiaľ Marcello vyjde horšie ako jeho celebriťky, lebo na rozdiel od nich nebude mať do konca života hŕbu prachov, ktorá by ho aspoň vytrhla z duchovnej prázdnoty a nahradila ju hmotným dostatkom... (06.04.2005)

Co to sakra bylo? Koukali jsme se ve dvou dnech, druhou polovinu jsme zaspali, a to je ještě s podivem, že až ke konci. Roztahané ukňourané cosi, v čemž není zajímavá hudba, kamera, střih, kostýmy, výprava, herci (jedině místy Mastroianni a Lex Barker). Přes maximální snahu se mi nepodařilo v průběhu filmy identifikovat, kdo je kdo, co a proč kdo dělá a říká (jasné bylo jen spojítko novináře). Jednalo se o exkurzi do života italské smetánky? Anebo se autoři pokoušeli představit divákům, kterak vzniklo slovo paparazzi? Pokud ano, proč tak zoufale, zoufale nudně, strojeně a přitom škrobeně, zmateně a vybledle? Měl jsem možnost sledovat film v dabingu (Česká televize, už také přejala móresy nízkorozpočtových dabovacích společností, takže se dočkáte Oldřicha Vlacha asi v deseti různých rolích, nic proti němu, je to skvělý dabér) a člověka, který dělal české dialogy - bych postavil ke zdi. Pokud se v originále mluvilo italsky, a pak taky hodně anglicky, francouzsky a kdo ví ještě jak, mělo to v naší dabované verzi zůstat - italština = čeština, a co je jinak, ať zůstane v originální stopě. Takhle to dopadlo tak, že především v části, kde se mluví anglicky, máte možnost poslouchal česko-anglické věty. Chvilku je to možná vtipné, po čase vás však popadne taková zlost, že byste byli schopni vraždit. PŘÍŠERNÉ DIALOGY v hodně nestravitelném filmu. (15.04.2010)