Sladký život

Po Cabirii a 8 1/2 jsem měl možnost zhlédnout Sladký život, který je opěvovaný snad ve všech kritikách, a tudíž jsem mohl očekávat něco speciálního a nezapomenutelného, avšak na druhou stranu jsem měl obavy, že mě tento film mine svým posláním velkým obloukem. A vlastně jsem se nemýlil ani v jednom. Felliniho režisérské nadání je cítit ve spoustě scénách a některé pasáže jsou už dnes naprosto legendární - fontána di Trevi či závěrečné "orgie". Bohužel jsem se místy dost ztrácel v ději a některé scény byly pro mě nepochopitelné. Takže jsem na pochybách ohledně hodnocení - film je to neuvěřitelně dlouhý a chvílemi hůře stravitelný, ale na druhou stranu jde o vskutku kvalitní umělecký kousek. Zkrátka snímek, který dokážu ocenit, ale bohužel ne docenit. (27.08.2011)

Nemám žiadny problém so staršími ani čiernobielymi filmami. Tento preslávený Felliniho Sladký život však vo mne zanechal skôr horkú príchuť. O čom to vlastne bolo? Epizódky zo života sukničkára? Hádky na taliansky spôsob - "krik-facka-kopanec-milujem ťa", to vždy poteší, zastrelený priateľ a jeho rodina, to všetko bolo oživenie, ale až tesne pred koncom . Tie dve hodiny pred tým nebolo nič moc a jediné, čo mi v hlave z tohto filmu ostane je blond megacica a skvelý hudobný motív. Ak by to bolo o hodinu kratšie, tak je pravdepodobné, že by som hviezdu pridal. 60%. (11.11.2012)

V prípade tohto filmu sa mi napriek jeho dĺžke stalo to, čo sa mi zrejme ešte nestalo nikdy. Čím to bolo dlhšie tým to bolo lepšie a lepšie a bavilo ma to stále viac a viac. Príbeh o "sladkom živote", po ktorom každý túži, ale asi len málokto z nás by ho chcel skutočne aj žiť. Stratené a ku koncu už aj mŕtve duše. Videné v rámci Season challange tour. (07.11.2015)

Co to sakra bylo? Koukali jsme se ve dvou dnech, druhou polovinu jsme zaspali, a to je ještě s podivem, že až ke konci. Roztahané ukňourané cosi, v čemž není zajímavá hudba, kamera, střih, kostýmy, výprava, herci (jedině místy Mastroianni a Lex Barker). Přes maximální snahu se mi nepodařilo v průběhu filmy identifikovat, kdo je kdo, co a proč kdo dělá a říká (jasné bylo jen spojítko novináře). Jednalo se o exkurzi do života italské smetánky? Anebo se autoři pokoušeli představit divákům, kterak vzniklo slovo paparazzi? Pokud ano, proč tak zoufale, zoufale nudně, strojeně a přitom škrobeně, zmateně a vybledle? Měl jsem možnost sledovat film v dabingu (Česká televize, už také přejala móresy nízkorozpočtových dabovacích společností, takže se dočkáte Oldřicha Vlacha asi v deseti různých rolích, nic proti němu, je to skvělý dabér) a člověka, který dělal české dialogy - bych postavil ke zdi. Pokud se v originále mluvilo italsky, a pak taky hodně anglicky, francouzsky a kdo ví ještě jak, mělo to v naší dabované verzi zůstat - italština = čeština, a co je jinak, ať zůstane v originální stopě. Takhle to dopadlo tak, že především v části, kde se mluví anglicky, máte možnost poslouchal česko-anglické věty. Chvilku je to možná vtipné, po čase vás však popadne taková zlost, že byste byli schopni vraždit. PŘÍŠERNÉ DIALOGY v hodně nestravitelném filmu. (15.04.2010)

Kvôli celkovo lepšiemu pochopeniu a následnému uchopeniu tejto, naprosto geniálnej, čiernobielej snímky, som sa následne rozhodol, že si ju rovno pozriem dva krát po sebe v rozpätí dvoch po sebe idúcich dní, pričom zreteľne neostanem iba pritom, aby som proste lepšie nasal celú jeho prenikavú, zväčša skazenú atmosféru, počas čoho som si ihneď uvedomil, aký Sladký život v skutočnosti „sladkým” je, ktorý skrátka nemohol vytvoriť nikto iný, než zrovna Federico Fellini, keďže "autorizmus", doslova sálal z každého jedného záberu, čo by som trebárs prirovnal, ako keď Ingmar Bergman nakrúcal legendárny počin Siedma pečať, pod ktorým si vonkoncom nedokážem predstaviť iného autora, alebo tiež niečo na spôsob Dreyerovho Utrpenia Panny Orleánskej, teda ak by som mal zájsť po časovej osi ešte hlbšie do dejín kinematografie. • Myslím si, že tvrdenie, spočívajúce v tom, že od začiatku sledujem len akéhosi bulvárneho novinára, či reportéra, ktorý sa volá Marcello Rubini, je nakoniec trochu mierne zavádzajúce, i keď sa pohybuje medzi samými paparazzmi nielen na ulici Via Veneto, kde sa to nimi vskutku len tak hemží, jednoducho povedané, že na tomto mieste je enormne vysoký výskyt týchto mimoriadne dobiedzajúcich, senzáciechtivých fotoreportérov na metri štvorcovom! Najskôr má bližšie k akémusi intelektuálovi-žurnalistovi, či povedzme koketuje i so spisovateľskou ambíciou, najmä keď sa rozpráva so svojim dobrým priateľom Steinerom, no nie je úplne jasné, čomu dá neskôr prednosť? Väčšinou ho pozorujem v obkolesení neobyčajne krásnych žien, a to menovite Maddalenou, Emmou, Sylviou, ale aj Fanny predvedie svoje nadštandardné, koketné číslo, pritom dokonca s jednou z nich (tou krásavicou s bujným poprsím) absolvuje i ikonickú scénu vo fontáne Di Trevi, súčasne snáď podčiarknuté v tom zmysle, že predtým sa najprv o tom na vlastné oči sám presvedčí, alebo taktiež dôjde i na (ne)menovaný „zázrak” alebo záverečný, Nadiin „striptíz”, ale to už by som príliš zachádzal do detailov, v podstate vtedy sa už naplno odkryl protagonistov charakter... • Totižto som si ani raz nevšimol, že by v ruke držal fotoaparát, a síce si občas niečo konkrétne zapisoval, no zvyčajne iba navštevoval dekadentnú a aristokratickú, rímsku spoločnosť, na ktorej spoznával kopec zaujímavých celebrít, čím jeho celkový "naturel", prešiel počas jedného týždňa, obzvlášť zaťažkávajúcim testom, kedy aspoň zistí, ako na tom vlastne je, čo by de-facto nevedel posúdiť ani jeho otec, keď ho bol raz navštíviť? • Pre Marcella Mastroianniho išlo o extrémne dôležitý film, vďaka ktorému sa posunul do kategórie áčkových produkcií, za čo sa mimochodom môže poďakovať jedine Fellinimu, a byť mu za to do smrti vďačným. PS: A samozrejme, že na malú chvíľu dorazí i Lex Barker. Ak sa sami seba teraz opýtate, o koho sa to jedná, tak v tomto prípade tu nemáte vôbec čo pohľadávať! Ináč rovnako ide o „ťažko stráviteľný” film, ktorý pre každého diváka určený nie je. Toľko na záver.  (22.10.2022)