Klauni

S Federicom Fellinim to mám ako na sínusoide: niekedy sa mi podarí vidieť jeho film, ktorý ma skutočne nadchne či priam chytí za srdce (okrem iného aj Silnice z roku 1954, taktiež z cirkusového prostredia), inokedy vidím film, v ktorom sa v téme či podaní príliš nestretávame. Klauni sa nachádzajú bohužiaľ na tej dolnej časti sínusoidy. Prvých 15 minút som dúfal, že celý film nebude iba záznamom (či skôr epizodickým zostrihom) cirkusového predstavenia, potom tam zaznel z rozhlasového amplióna prejav, ktorý akoby presne charakterizoval moje pocity z dosiaľ videnej časti filmu: ,,Šaškovia ma nerozosmiali. Práve naopak, vydesili ma. Tie umelé tváre a ten záhadný výraz, pokrik, diabolský smiech, kruté a hlúpe vtipy mi pripomínali iné postavičky, zvláštne a znepokojivé..." Našťatie potom sa rozbehla pomerne zaujímavá dokumentárna jazda o nadšených filmároch (na čele s Fellinim - povedal by som, že fanatickým milovníkom cirkusu - a jeho veľmi pohľadnou sekretárkou), ktorí navštevujú súčasných i bývalých klaunov pri najrôznejších príležitostiach a zbierajú plno zaujímavých materiálov k histórii cirkusového klaunstva v Taliansku. Pre divákov staršej európskej kinematografie sú Felliniho Klauni určite pútavým a netradičným obohatením, pozeralo sa na to príjemne, dlhá prostredná časť filmu ma osobne dosť bavila. Horšie to bolo opäť so závererečnou veľkolepou klauniádou, ktorá ma (rovnako ako úvod) opäť neoslovila a pripadala mi až príliš prvoplánová. (60%) (52 rokov filmu za 52 týždňov) (21.04.2019)

Téměř nesnesitelné, pozdní Fellini opravdu není šálek mé kávy. Když už cirkusové prostředí, tak radši psychologická syrovost Bergmana (Večer kejklířů), reflexivní odstup Rivetteho (36 pohledů z vrcholu Saint-Loup) nebo nostalgická poetika Friče s Bassem (Lidé z maringotek). Rozhodně ne film, který přebírá klaunské výrazové prostředky a tak se sám stává uřvaným, sebestředným a chaotickým cirkusem. (03.01.2015)

Film o roli klaunů v současnosti a hlavně o Felliniho fascinaci cirkusem, u které mi ale místy bůhvíproč přišlo, že se spíš jedná o výsměch všem cirkusákům. Asi i proto jsem z toho měl celou takový neujasněný dojem, jakože netuším, co přesně mi to chtělo říct. Tak jako tak mě to moc nezaujalo. Sice tam je pár skvělých a někdy i vtipných scén (třeba ta s přednostou stanice nebo ty vtípky štábu), je to naprosto skvěle natočené, ale nějaké silnější dojmy jsem z toho neměl. Navíc těch klaunských vystoupení tam na mě bylo až příliš. To první mi ještě vůbec nevadilo, ale s každým dalším mě tyhle scény nudily víc a víc a ta závěrečná klauniáda mi přišla až nekonečná. O něčem to sice je, blbé to rozhodně není, ale Fellini má dost lepších filmů. 3* (01.05.2021)

Felliniho půvabné vyznání se dětskému okouzlení cirkusem, které později dotáhl k dokonalosti v Romě a Amarcordu. Klauni jsou lehkou a humornou podívanou, tak trochu mystifikací (viz. Felliniho úloha v rámci příběhu) i Felliniho osobní přehlídkou, a leč jsou mezi jinými klenoty jeho filmografie poněkud upozadění, stále si drží jasný umělecký rukopis. Fellini si zde zkrátka vybral svůj oddechový čas a je vidno, že si Klauny natočil především pro vlastní potěšení, zcela oprostěn od velkých filosofických či společenských poselství. Jako renomovaný Mistr na to však měl plné právo. (30.10.2023)

Na Felliniho překvapivě civilní a svižná záležitost (nu, však je to dělané pro televizi), dokument s prvky hranýho filmu a nějakým tím "zcizujícím efektem". Něco mezi Interview a, řekněme, Amarcordem (náladou), nicméně jedná se o méně významnou položku v díle velkého Federika. Prostoupeno nostalgií po světě klaunů maestrova dětství (viz úvodní scéna). Jistou potíž s tm budou mít ti, kteří k tomuto světu nemají žádný vztah. (02.01.2017)