Amarcord

Vzpomínková kniha Antonína Bajaji Na krásné modré Dřevnici, některými kritiky přezdívaná "zlínský Amarcord", mě přiměla ke zhlédnutí Amarcordu pravého, italského. Sám Bajaja v knize několikrát odkazuje na slavný Felliniho film. Kniha mě zaujala. K filmu jsem proto zasedla s velkým očekáváním. Nu a místo nadšení jsem se dočkala pouze hlubokého zklamání. Roztříštěná podívaná, kterou jsem chtěla už po půl hodině vypnout. Nakonec jsem film s velkým sebezapřením dokoukala, ale rozhodně na něj nebudu vzpomínat v dobrém. (04.02.2010)

Napodruhé a s nepoměrně větší znalostí Felliniho uznávám, že jde o film s jistým kouzlem, ale nějak mu nedokážu podlehnout. Řím se pohyboval na hranici nostalgie a dekadence, což ho dělalo zajímavým. Tohle už je jen nostalgie, což (navíc v kontrastu s dnešní italskou tvorbou, zvlášť od Tornatoreho) spíš irituje než cokoliv jiného. Fellini byl ale první, tak budiž. (12.03.2011)

Asi nejzasadnejsi (a tudiz zaroven nejprehodnocenejsi) barevny Fellini a jeho autobiograficke vzpominky na dospivani. Na to, co to je, to relativne slo, ale bohuzel sledovani silene italske rodinky a vsudypritomnych hysterickych italu neni moje idealni predstava traveni casu. Mnohem vic me chytla Tornatoreho podobne ladena Malena, kde mate alespon diky Monice na co cumet. "I bet you dip a cock even in your morning coffee." 5/10 (19.09.2011)

Jediná větší výtka směřuje k Felliniho mechaničnosti, s kterou dobýval svět. Amarcord naštěstí není tak smutně prázdný, jako Sladký život, protože téma evidentně k režisérovi hovořilo. Stále je to film epizodický, plný karikatur a zkratek, ale je v tom tentokrát jakási italská vitalita, vzdálená Mastroianniho strnulému pisálkovi. Jenže pohon je pořád stejný: rodina, dospívání, církev, automatizované motivy podávané ve stejné formě, až se sám Fellini jako režisér ztrácí. Z jeho kariéry se stal hlavně ten velký font, co na plakátu oznamuje další břitkou fresku, soubor předvídatelných vlastností, které slouží jen k tomu, aby obohatily filmografii v hezčím a malebnějším kabátě. Proto se chodilo do kina "na Felliniho", chodilo se na skandál. Jak nuceně a trapně zde působí scéna s obézní trafikantkou, která možná odhaluje Felliniho zvrácený vkus, ale hlavně generuje další šeptandu o obscénním filmu bez zmínky, jak je zbytek poetický a skvělý. (30.06.2012)

Federico Fellini zavzpomínal na své dětství skutečně tak, jak se sluší velkému mistrovi filmového plátna. Stvořil snímek naprosto čistý, jemný, veselý i smutný a krásně příjemný. Už si jen představte všechny ty svérázné postavičky - prchlivý otec, kluci toužící po milostných dobrodružstvích, bláznivý strýček na stromě, krásná a věčně nadržená Lištička, převyvinutá trafikantka, bláznivý motocyklista Prďoch, půvabná Štístka a další a další. A právě na nich tento film stojí, na nevšedních a přece tolik všedních věcech. Pro neartového diváka asi nejstravitelnější Fellini. 85%. (30.05.2006)