Občiansky preukaz

Hodnocení Občanského průkazu má pro mě dvě roviny. Ta první - forma - mi přijde hodně průměrná, ať už z hlediska hereckých výkonů nebo roztříštěného scénáře či použité úrovně humoru. Nesdílím nadšení mnohých ohledně výkonu party kluků v hlavních rolích, schází jim charisma i herecký talent. Taková Věra Plívová Šimková sice nebyla žádná hvězda režie, ale její filmy fungovaly díky jejímu talentu pro výběr dětských představitelů, ze kterých dokázala dělat hvězdy jednu za druhou. A jestli se dá o seriálu Bylo nás pět říct, že je jeden z nejlepších v historii ČT, pak je to právě díky výbornému castingu a skvělým dětským hercům. Totéž platí v případě Občanského průkazu i o hercích v dospělých rolích. Srovnejte si herečky Aňu Geislerovou a Simonu Stašovou v rolích maminek a bude vám jasné, co mám na mysli. Geislerovou bych sice neoznačil za špatnou herečku, ale její hvězdná pozice souvisí spíš s vizáží a působením médií než se špičkovým charakterním herectvím. Občanský průkaz se sice pokouší o typ nostalgické tragikomedie, jako byly například Pelíšky, ale ten typ humoru mi přijde tak nějak násilnější a prvoplánovější. Tzv. reálný socialismus může být vděčný terč humoru nejrůznější úrovně, byl plný absurdity, pokrytectví a hlouposti, ale zdaleka ne takového druhu, aby vysoký policejní důstojník byl analfabet, jak se snaží Ondřej Trojan ve svém filmu předkládat. Tohle a spousta jiného u mě nefungovalo. Ta druhá obsahová rovina filmu je složitější a zaslouží trochu hlubší rozbor. Občanský průkaz řadím do kategorie nepříjemných pozérských filmů, které si na něco hrají a něco předstírají. Při vší úctě k řadě komentářů, které se rozplývají nad tím, jak dobře film zachycuje životní styl a atmosféru 70. let, takhle to prostě nebylo a s vědomím určité nadsázky a provokativnosti si ho dovolím označit za stejně pravdivý jako Okres na severu. Ten totiž taky představuje pravdu těch zatrpklých stárnoucích a umírajících členů KSČM, kteří si pamatují 70. léta právě takhle. Československo 70. let totiž nebyla žádná brutální diktatura, která by stála na tancích a vojácích Sovětského svazu. Sovětští vojáci totiž zůstávali v kasárnách a z řady dobrých důvodů jim bylo všemožně bráněno v kontaktu s místními obyvateli a místní kulturou. Normalizaci prováděli čechoslováci, fungování režimu zajišťovali místní a jeho charakter určovalo chování místních obyvatel. Jde tu o to, jaký měl systém skutečnou podporu a jestlli tady bylo skutečně 15 milionů trpících obětí, jak o sobě tvrdili nadšení občané po Listopadu 89. Systém znormalizovaného Československa totiž nestál na pendrecích, jak by snad mohlo divákům Občanského průkazu připadat, ty se používaly opravdu výjimečně, stál spíš na pragmatismu, předstírání, drobných výhodách, konformismu a zbabělosti. Byly tady miliony těch, kteří sice systémem, jeho nejvyššími představiteli a oficiální ideologií hluboce opovrhovali, ale zároveň ochotně využívali všech výhod, které režim přinášel a poskytoval. Ať už šlo o mizernou pracovní morálku, o nejrůznější drobnou "privatizaci majetku v socialistickém vlastnictví", o systém protislužeb, známých, klientelismu, o nesporné sociální výhody v podobě tzv. gulášového socialismu apod. Byl tady sice smrádek, ale zároveň klídek. Člověk měl jistotu, že za 20 let bude pořád na svém místě a jeho život bude stabilizovaný. Kdyby bylo Československo otevřené světu, už o hezkých pár let dřív by muselo řešit útlum řady průmyslových odvětví, zavírání šachet, vyrovnávat se s ropnými krizemi apod. Systém zároveň poskytoval jednu obrovskou výhodu - absenci vlastní odpovědnosti. O které jiné zemi by se dalo říct, že její vůdci a instituce byli cílem těch nejkrutějších žertů a zároveň kde jinde byl takový klid bez stávek, demonstrací, nejrůznějších občanských protestů apod. Československo představovalo jednu z nejstabilnějších měkkých diktatur svého druhu. Jenže postihnout tu šeď, pokrytectví, malost a bezpáteřnost je o něco těžší než ukázat zmlácenou omladinu na nějakém koncertě. V 19. století si vousatí intelektuálové představovali, že pojem o své minulosti budou budoucí generace získávat v muzeích. V 21. století víme, že muzea představují takové hezké pomníčky, které nikoho moc nezajímají, a že pojem o historii získává drtivá většina díky filmům. Občanský průkaz bude považovat generace, která tuhle dobu nezažila, za více méně pravdivou výpověď o té době, i když je jen málo filmů, které bych označil za více zavádějící. A už vůbec tenhle snímek nepředstavuje snahu o nějaké vyrovnání s vlastní minulostí. Neanalyzuje systém, jehož oporou podle Trojana a Šabacha jsou jednoduše policajti nebo kreatury, které jsou jasně identifikovatelné a izolované. Ve skutečnosti a paradoxně největší oběti normalizace byli majitelé průkazek komunistické strany, kteří byli během čistek vyškrtnuti a vyhozeni ze svých funkcí a pracovních pozic. V drtivé většině skončili na dělnických postech, zatímco bezpartijní často ze systému výrazně těžili a využívali např. nedostatkové zboží k obohacování. Celkový dojem z tohohle pokřiveného pohledu na vlastní dějiny: 40 %. (20.06.2011) (menej) (viac)