Příběh Piery

Tak tohle je pěkně kontroverzní snímek. Vyžaduje od diváka značný nadhled jak co se týče sexuální otevřenosti, tak dějové uchopitelnosti. Film v podobném duchu jsem asi dosud neviděl a ani nevím, k čemu bych ho dokázal přirovnat. Začátek je v rize Lolitovském duchu. Dětská role Piery je skvěle zvládnutá německou herečkou Bettinou Gruhnovou. Její vyzývavé pohledy a scény, kdy se nechává postupně líbat zástupem chlapců nebo osahává nahé tělo dospělého muže, nám napovídá, že zdědila nymfomanické sklony po své matce. Škoda, že Gruhnova nikdy nedokázala vystoupit ze stínu své dětské hvězdy a upadla v zapomnění. V dospělém věku hraje Pieru Isabelle Huppertová. Předvádí jeden ze svých tradičních a opět skvělých výkonů. Ještě jsem neviděl film, kde by hrála „normální“ ženskou. Všude hraje nymfomanky, šlapky, psychicky narušené nebo úchylné postavy. Ne že by jí to nešlo. Naopak. :-) Jen škoda, že byla takto zaškatulkovaná neboť její herecké schopnosti jsou mnohem širší. Hanna Schygulla je též skvělou herečkou. Její role matky Piery, nervově labilní nymfomanky, pro mě byla milým překvapením oproti filmu KLAUNOVY NÁZORY, kde mě nezaujala. I tak pro mě zůstává v tomto snímku Isabelle číslo jedna, druhá půlka filmu je prostě její. Nic na tom nemění ani Mastroianni. Ten byl upozaděn a pouze odehrál, co se chtělo. Tomuto filmu vládnou ženy. Je doslova nabitý estrogenem. Pokud jde o sexuální otevřenost, setkáváme se tu se záběry na nahá těla včetně genitálií. s pedofilií, incestem, homosexualitou a různými sexuálními úchylkami, které se mění s ohledem na vývoj postav. Zejména Piery. Pochopit myšlení jednotlivých postav, je pro diváka obtížné. Režisér nedává prakticky žádné nápovědy a jen nám promítá dění, které se zakládá na ze společenských hledisek nenormálních vztazích členů rodiny. Právě v pochopení vztahů je klíč k porozumění děje. Vyžaduje to zamyšlení a pokud možno i druhé shlédnutí. Určitě to není jednoduchá podívaná a klade mimořádné nároky na pozornost diváka. Ferreriho koprodukční režie, při níž si bere k ruce herecké hvězdy Itálie, Německa (SRN) a Francie, si tuto pozornost zaslouží. 74% (22.12.2010)

S živelnou a zároveň bezbrannou odvahou nejprve Pieřiny matky, pak Pierry a nakonec i jejího otce objevovaná bezprostřednost lidského bytí a nezrušitelnost vztahů, do nichž je osud člověka rozepsán, které jsou mu dané k nakládání a začínají se rozvíjet už s prvním novorozenčím nádechem, a tedy je tu zachycena i postupně a rozechvěle odkrývaná svoboda s nimi nakládat tvořivě, a přese všechno zamilovaně. Láska jako poznaná nutnost. A báječný film, který je především a právě poutavou, v každém okamžiku dobrodružnou historií jednoho takového poznávání života mezi svými lidmi, neztrivializovaný konceptem, ideou ani filosofií. Překrásný příklad toho, že za necelé dvě hodiny lze obsáhnout možná i třicet let trýznivě, bláznivě, hmatatelně konkrétních dějin mladého života ve světě a jeho finálního přijetí. *** Obě herečky jsou tu božské, lidské, životné, ženy. (30.07.2014)

Od Ferreriho jsem tedy zvyklý na mnohem větší kvalitu. Příběh Piery je velmi podivný film, ale bohužel ne tím správným "ferreriovským" způsobem. Nutno říci, že upadl v zapomnění naprosto zaslouženě. Vyprávění působí dojmem, jakoby někdo namátkou trhal stránky ze scénáře a navíc ty se zajímavějším obsahem. Film jako takový se zuby nehty drží alespoň na hranici průměrnosti a zaujal mě pouze saxofonem Stana Getze a občas probleskující posmutnělou atmosférou. (02.08.2012)

Nepříliš povedený, chaoticky vyprávěný, přesto pozoruhodný, vizuálně vytříbený film, který skýtá nejedno (šokující) překvapení. Pro mě je záhadou herecké ocenění Hanny Schygully, která jednak nehrála adekvátně roli, ale především byla jako neurotická, až psychotická nymfomanka špatně obsazena; nejenže Mastroiannimu a Huppertové nestačí, ale ani ve trojici s nimi "nefunguje" (což by snad mohla, kyby roli pojala jinak), přitom to je o rodině, která je sice výstřední a nešťastná, ale její členové se mají rádi. Škoda. Ale byl to odvážný pokus. (09.07.2007)

Nenechte se odradit nízkým hodnocením, prostě to vydaly Levné knihy a vidělo to moc, ehm, diváků Hřebejka. Je to krásný film; je těžký na první shlédnutí (však jsem to poprvé odpískal po 20 minutách) - ruší či zneklidňuje už hranatá estetika raných osmdesátek (proti časovému zařazení od 2. sv. války dále hraje víc prvků - účes Schygully, hudba, lascivnost); velmi netypický je způsob vyprávění, obrazy přicházejí a mizí bez jednotícího prvku, občas jsme nadlouho vyrušeni nedůležitou a nepříjemnou epizodkou (koncert popové zpěvačky), důležité věci zas proběhnou a pokud je nezachytíš, ztratíš se v příběhu. Nečekejte nic šokujícího, nejsilnější tady není předvádění podob morálky, ale smutek ze ztrát - ztráty lásky, blízkosti, života. První, co se mi z filmu začalo vracet byly mnohé jitřní záběry exteriérů měst ve stylu italského fašistického funkcionalismu. Pak jsem to chtěl vidět celé znovu a zůstal jsem přikovaný. Objevil se charakter hlavní hrdinky a s ním Schygulla - hnaná a svobodná, milující a přitom i lhostejná, bláznivá a tragická. Objevil se smysl leckterých scén, vynořila se podivná poetika vyprávění v náčrtu. Jeden z nejkrásnějších momentů filmu je u posvátného pramene s divým mužem a k tomu sólo Stana Getze. (17.10.2010)