V hlavní roli já

Pul hodiny jsem premejslel, jestli se teda zacne neco dit, nebo budu do konce filmu sledovat par zkrachovalcu bez penez. A najednou prask, clovek si nestaci ani uprdnout a na sklade uz jsou tri mrtvoly, pricemz u nich to neskonci a zacne naprosto ultimatni cerna komedie o idiotovi a idiotovi s blbejma napadama, kde se dej vicemene odehrava na plose jednoho bytu, ale neustale se na sebe vrsi dalsi a dalsi blby napady hlavni dvojice a je to maximalne vtipny a z danyho tematu je vyuzity maximum. Navic muj oblibenec Moran ve svy typicky roli, kde vypada jak ozralej vandrak. Kuli nemu jsem si film vlastne pustil. Takze po nudny pulhodince nakonec perfektni cerna komedie s hodne stylovou hudbou. (07.03.2010)

Nápad, který nemá šanci utáhnout celovečerní film, a to ani v případě, že ten film má jen 90 minut a v hlavních rolích Dylana Morana a Marka Dohertyho. Rád se zasměju idiotům s blbými nápady, kterým se hroutí svět, ale tohle dílko, které si vzalo za cíl vystavět zápletku trochu jinak, než v běžných filmech, mi to neumožnilo. Protože postavy mi byly ukradené a hlavně - protože to nebylo vtipné. Scény, u nichž bych se aspoň pousmál, bych spočítal na prstech. (11.07.2010)

Ve chvíli, kdy si člověk myslí že je na úplném dně není lepší volby než zvolit film, ve kterém má dno i sklep. Ne, tento film není vtipný. Absurdnosti celé té šílené série naprosto stupidních náhod následované idiotickými nápady dvou ztroskotaných parodií na muže se přesto nedá nesmát. Nejeden úsměv mi ale vzápětí zamrzl na obličeji s otázkou "Není toto už přece jenom příliš?". Film určitě není pro každého, ale za sebe můžu prohlásit, že příliš to není - bavil jsem se totiž královsky. (22.05.2011)

Nebýt Morana, dala bych asi o jednu míň, ale protože tohohle Ira opravdu můžu, pod čtyři nemůžu. Prvních patnáct minut pro mě bylo trochu zklamáním, myslím, že se tam toho dalo nahustit víc, ale neva. Na konci se už bavila i moje kamarádka, která nikoho z herců v životě neviděla a šla vlastně jen jako doprovod. (07.11.2009)

Zhrozil som sa sám zo seba, keď prišiel prvý výbuch nekontrolovaného smiechu. Do tej chvíle som si totiž myslel, že pozerám drámu s komediálnymi prvkami (niečo na štýl Aki Kaurismäkiho) a že až taký hulvátsky rehot teda asi nebude na mieste (a zvieratká mám rád). Príval nasledujúcich scén ma však vyviedol z preľaknutia, že či už som dočista zvrátený a i keď to ku koncu začalo strácať dych (upadať do jednotvárnosti), štýlový koniec nakoniec k celkovému nadpriemernému dojmu výrazne dopomohol. Hail to Britain! (31.05.2010)