Veľká žranica

Problémom tohto filmu je, že sa nám nesnaží nič zdeliť. Originálny námet ho robí nezabudnuteľným a jediným svojho druhu, no jednoduché spracovanie a (ne)vykrištalizovanie samotného príbehu nás necháva nedotknutými. Pobavil som sa a k postave Philippe Noireta dokonca vytvoril sympatie a porozumenie. Pekná postavička. Ale od snímky toľkých ambícií v obsadení a potenciále kontroverznosti som čakal viac. (25.10.2003)

Klasická klubovka. Určena zřejmě jen pro velmi úzký okruh (věčně hladových) kinofilů a filmových kritiků. Opulentní filmařský počin vznikl zdokumentováním jedné hromadné asistované sebevraždy. Řekl bych přímo kurevsky asistované (omluva za výraz, ale kdo film viděl, ten ví). Sebevraždy, která je úspěšně (a to i filmařsky) dotažena do zdárného konce... A souhlas s tím, co napsal POMO: Film je jediným svého druhu. Já jen dodávám: zaplaťpánbů.  Pár dobrůtek je zde. (17.01.2013)

A ztělesněná nechutnost a hnus se jali kritizovati společnosti lidské obžérstvím a smilstvem prosáklé, nemorální a bezbožné. Skupinka přátel se pro něco rozhodla a vesele to dotáhla až do zdárného konce. Žádné zvraty, překvapení, hluboké myšlenky ani nečekaná odhalení se nekonala. To je ovšem, dle mého názoru, největším kladem filmu, neboť uvažování nad tím, co vůbec postavy k takovémuto činu donutilo, vydrží na celkem solidní dobu. (01.09.2010)

Je to docela paradox. Zatímco nedostatek člověka posiluje, nutí ho bojovat o vlastní důstojnost „navzdory“ a tím tříbí jeho charakter (a soucit k druhým, kteří jsou na dně), velký nadbytek má naopak nezřídka za následek znecitlivění a absolutní ztrátu soudnosti o hodnotě věcí a dokonce i o hodnotě druhých lidí. Skoro, jakoby díky neustálé hrabivosti v sobě člověk pod nánosy dalších a dalších věcí pohřbíval základní stavební složky lidství, jakými jsou třeba svědomí či svoboda. Je celkem jedno, na co alegorii Velké žranice vztáhneme – zda to budou peníze, drogy, moc či sex nebo (jak to nejčastěji u všemožných epikurejců bývá) vše dohromady. Čím více se člověk ponořuje do požitků, tím více je svazován, až nakonec dokáže ničit i ty nejpodstatnější věci (včetně sebe sama), výměnou za drobounké kousky toho, či onoho potěšení. Avšak celá tragédie „nenažranosti“ nakonec tkví v mnohem podstatnějším problému. Je jistě samo o sobě smutné, dívat se na někoho, kdo vyplní celý svůj život pouhou honbou za naplněním nenasytnosti, která je už z podstaty nenaplnitelná. Avšak lidé nejsou ostrovy jen pro sebe a jejich konání (v menší, či větší míře) vždy ovlivňuje i zbytek světa. A ti, kdo si „berou vše jen pro sebe“, neberou nikdy ze vzduchoprázdna, ale vždy ze svého okolí. Nejlépe je tento problém viditelný v ekonomickém systému, kdy malá malá část populace rozhazuje peníze za dokonalé zbytečnosti, zatímco další (neskonale větší) část lidstva umírá hlady. Nicméně nerad bych v tomto ohledu šířil nějaké revolucionářské myšlenky (jak je dnes v okruhu „mladých intelektuálů“ v módě, hned v závěsu za opulentními večírky plných alkoholu a jídla) – už z podstaty výše nastíněného problému je posledním rozumným přáním chtít, aby všichni lidé žili v nadbytku. V ten moment by byl konec naší civilizace nejspíš nevyhnutelný. Mnohem lepší (a také mnohem idealističtější) je podle mne přání, aby si všichni lidé dokázali vystačit s málem... (15.10.2017)

Ve stínu velké žranice byly Lukulské hody pouhou nádražní kantýnou osmé cenové skupiny těsně před zavíračkou. Co zprvu začínalo v podstatě jako komedie, změnilo se po něuvěřitelně bizarních eskapádách a zvrhlostech, v tragicky neodvratnou smrt užrání se k smrti. Od druhé poloviny filmu už jde v podstatě jen o hořkost a programovou sebedestrukci, až mi z toho přestalo být dobře. Co však je třeba ocenit, je koncentrace takových hereckých veličin jako Noiret, Tognazzi, Mastroiani a Piccoli a jejich přesvědčivé herecké výkony. (17.10.2010)