Slnečnica

Film jsem viděl podruhé, skoro po padesáti letech. A rozhodně ho nemám chuť komentovat. Zajímavější asi bude porovnat oba zážitky - ale to asi nedokážu. Pocit hluboké nostalgie z patové situace zde skutečně manželského trojúhelníku je asi to jediné, co přetrvalo. Některé důležité momenty jsem samozřejmě zapomněl (omeleta o svatební noci, stěhování z vesnice do města, dokonce i na závěrečnou návštěvu v Itálii), pocit nenahraditelné ztráty, kterou nemůže kompenzovat žádný zisk, ale zůstal. Resumé: De Sicův film nám naznačil či ukázal mnoho dramatických situací. Některé nám ale také utajil. Samozřejmě dojemný byl obraz dívky táhnoucí po sněhu promrzlého vojáka, ale co bylo potom, až přišel k sobě, jak se domlouvali? Tím, že si toho moc nepamatoval se to oddiskutovat asi nedá. Nakonec měl lepší paměť než tehdy, když předstíral šílenství. (29.11.2021)

Nad sílou mladé lásky vyhrála Mrcha válka, která si zahrála s touto dvojicí nepěknou hru.Dnes dělí dva nešťastné životy nekonečná pole plná slunečnic..... Nezbývá mi nic jiného než opěvovat : vynikající Sophii Loren, která si svou radost i bolest nese v očích, zamilovaného a zlomeného Marcella Mastroianniho, skvělý scénář a jako většinou parádní režisérskou práci, kterou odvedl Vitoria De Sica. Vše podbarveno krásnou hudbou. (13.09.2014)

Na socialisticko(komunisticko)-kapitalistickou koprodukci vzniklo nevšední dílo, jež převyšuje srovnatelné hrané filmy té doby víc než patrně (NORMANDIA NĚMEN, BITVA U EL-ALAMEJNU). Tklivý příběh zmařeného partnerského vztahu, zoufalství italských vojáků pod Stalingradem, kde bojovali ne za sebe, ale proti sobě samým a své vlastní zemi, i tragédie paralelní existence, která postavila hlavní hrdinku do neřešitelné situace, v níž by v nanejvýš bolestném, delikátním srovnání vyzněla prokázaná partnerova smrt jako žádoucnější řešení, vypovídají o nesmyslnosti jakékoliv absurdní války vše. I přes takřka čtyřicetiletou propast času, jež uplynula od premiéry a natáčení filmu, zůstávají v paměti některé výrazné scény (Mastroianniho a Lorenové omeletové zhroucení uvozující svatební noc, šedivost sovětské reality šedesátých, zřejmě ještě chruščovovských let, brilantní výkon Saveljevy, zvládající stejně bravurně aristokratickou, jakoby fluidní Natašu Rostovu i usouženou sovětskou ženu-matku doby svého mládí - Saveljevě tehdy ještě nebylo ani třicet let). V každém případě se tu jedná o divácky vděčné, nadčasově klasické dílo nejen ruské a italské, ale určitě i evropské a světové kinematografie hraného filmu. A o trvalý zážitek, na který se nezapomíná. (01.03.2008)

De Sica v tom poznat je, ale tak nějak okleštěně, jako by už to nejlepší měl za sebou a tohle je vrchol toho, co v téhle fázi života a tvorby je schopný natočit. Nemůžu to sice pořádně posoudit, jelikož jsem se u De Sicy nedostal k novějšímu filmu než k Včera, dnes a zítra a už tam jsem měl určité výhrady, ale tady mi přišlo, že se projevily ještě víc a na základě toho si o tom filmu myslím to, co si o něm myslím. Samotný příběh potenciál má a vedený je docela dobře, od začátku až do konce, ale nic silnějšího to ve mě nezanechalo a hlavně to celé jen vypráví víceméně jednoduchý příběh a nic navíc to nenabízí. Přitom od De Sicy jsem na to víc právě zvyklý, protože to něco navíc má zatím snad každý jeho film, který jsem zatím viděl. Jak Horalka, tak i Umberto D., Zloději kol nebo třeba i Střecha. Tohle má jen ten příběh, na kterém mě sice bavilo lehké tajemno v něm, ale i tak mi nestačí k plnohodnotnému zážitku. Nejvíc si z toho asi stejně budu pamatovat (mimo ten mysteriózní prvek) samotný závěr a scénu s několika zelenými kopci posetými neoznačenými hroby, protože tahle scéna mě z celého filmu dostala nejvíc. Silné 3* (09.03.2023)

Dôkaz, že aj melodramatický príbeh môže pôsobiť realisticky a doslova bolieť na plátne. Respektíve že aj na prvý pohľad cajdák o láske môže toho o bolesti života a lásky povedať tak veľa a úprimne. Slnečnice sú filmom pre trochu staršiu vekovú kategóriu, pre súčasných cynických dvadsiatnikov to môže byť neprekusnuteľné. Ale aj oni nakoniec na vlastnej koži zažijú, že život je jeden z najťažších, že nie vždy sme pánmi svojho osudu. Len dúfam, že nie na základe vojnových skúseností. Máloktorý pár filmovej histórie sa k sebe hodil tak, ako Marcello a Sophia, máloktorý režisér chápal oduševnelosť a otvorené srdce talianskych ľudí, ako Vittorio De Sica. Kúsok pod plným počtom, ale takto narýchlo ma nenapadá tak dojímavý film na úrovni, ktorý by som mohol odporučiť. (13.09.2014)