Zvláštny deň

Dvě ztracené a osamělé duše, které k sobě najdou cestu v jeden zvláštní den za oslav bratrství nacistického Německa a fašistické Itálie. Opravdu velmi lidské dílo plné těch nejrůznějších emocí podpořené skvělými hereckými výkony a spoustou zajímavých myšlenek. Bohužel, každý den musí jednou skončit, v tomto případě za zvuků dokonale pasující klavírní hudby…snímek mě zasáhl přímo a drtivě, proto i přes drobné nedostatky (ze začátku filmu) hodnotím slabším, ale plným počtem. (11.06.2013)

Ač film využívá základních pravidel klasického melodramatu, je hustě protkán nitkami reality. Ukazuje na jednom činžáku všechno to fašistické davové šílenství a fanatické zbožňování duceho a Hitlera. Jestliže závěrečná proměna Antoinetty je až moc scénaristicky chtěná a neodůvodněná, nemůže už vymazat z paměti vynikající začátek (budíček ve fašistické rodině a odchod na přehlídku), taneční scénu či mletí kávy. (06.08.2009)

ocenenia : Oscar 1978 - Nominácia na najlepší cudzojazyčný film ◘◘◘◘ MFF Cannes 1977 - Nominácia na 1. cenu ◘◘◘◘ V samote a intímnosti možno odhaliť skutočnú tvár každej totality. Stačí jeden dom, dvaja osamotení ľudia schopní úprimnosti, a patetická heroická vízia fašizmu (predstavovaná hlasom z rádia, ktoré znie skoro počas celého filmu) padá ako domček z kariet, neschopná odolávať fragmentácii ľudských osudov z más na človeka-jednotlivca......Krásna kamera, výborní herci (30.11.2006)

Pro většinu Italů historický den, o kterém měli v úmyslu za iks let vyprávět svým dětem a vnukům. Minimálně dva lidi se však všeobecného veselí a průvodů neúčastní - prostá žena v domácnosti Antoinetta a bývalý rozhlasový hlasatel Gabriel. S jejich náhodným setkáním se současně střetávají dva světy: Svatá prostota, naivita, avšak také frustrace z machistického prostředí na straně Antoinetty a zoufalství pramenící z naprosté ostrakizace na straně Gabriela. Jejich vztah, odehrávající se ve velmi krátkém časovém úseku několika hodin jednoho zvláštního dne, velmi výstižně poukazuje na život a možné role obyčejných lidí v totalitním systému. Jinakost je démonizována (homosexualita, volnomyšlenkářství), většinou vítězí hrubá síla (všudypřítomný rozhlasový přenos z vítání Hitlera, nevěrný manžel), primitivní vlastenectví, vzájemné šmírování a nedůvěra (sousedka) a nakonec i lhostejnost k druhé lidské bytosti. Zvláštní den poskytl dvojici Lorenová/Mastroianni netypické role, se kterými si poradili tak, že ani čeští obrozenci nevymysleli vhodné adjektivum, kterým by se tito herci v tomto filmu dali pochválit :-) Není co vytknout, Zvláštní den je zážitek. __ (Dlouho mě nepobavilo nic tak, jako komentář na imdb.com k tomuto filmu od přispěvatele s nickem Bo Schreurs - Ve filmu opravdu nikdo neumře, není tam žádná akce, žádná nahota, prostě nic takového. Je to prostě nuda pro lidi, kteří od filmu čekají akci, zabíjení, krev a nějakou tu děsivou scénu... ) (14.02.2010)

Tenkrát, v osmatřicátém, nadešel velký den. Přijede spřízněný vůdce spřátelené země a upevní se tak vzájemné pouto ve společném boji. A jednou na to budeme všichni vzpomínat... Anebo že by to bylo jinak? Je velká událost skutečně tak velká?, jak by i klidně mohl znít plakátový slogan zvoucí do biografu. Což se koneckonců dá přenést i do reálného světa, lze například srovnat s našimi spartakiádami (na ty se taky určitě těšilo spousta lidí a... netřeba opakovat slova), nechci však degradovat film na jedno mnoha reflexí krušnější minulosti, ta myšlenka funguje i apoliticky, kdy mě dělá potěšení nějaká událost, zatímco ostatní si v duchu pomyslí, co na tom tak asi vidím... Kinematografickým okem jde o opakování trendu pozdních filmů velkého dua Mastroianni-Loren: oba ztvárňují něco jiného, než by většina diváků čekala. Zvláště překvapí dámská polovina, kterou kdekdo včetně mne vnímá jako ztělesněnou atraktivitu, a v případě Marcella se v kontextu doby jedná také o jisté překvapení. Platí však to, co se mi u filmů vyplácí tak nějak všeobecně - a to, že je lepší dopředu nic nevědět, což zrovna v tomto případě úplně nevyšlo, přičemž bych nenašel velký zástup děl, u kterého se spoileruje s takovou chutí, bez uvědomění si, jak takové vyzrazení něčeho může zážitek ovlivnit. Kritickou i diváckou obec rád posílím v názoru, že ač děj nepatří k rozvrstvenějším, snímku to nijak neubírá, osobně jsem na to po celou dobu trvání ani nepomyslel. Kde hledat důvod? Pravděpodobně v přesném vystižení dobové atmosféry, konkrétně kombinaci dokumentárních obrazových i zvukových vsuvek s prostým popisem lidské mentality (aneb, stačí jeden další element v domě a o napětí a jakési dobrodružství je postaráno). Závěr nás po příjemně stráveném čase lehce zavane smutkem s přirozeně se nabízející otázkou "jak to asi bylo dál?". Z toho, co však vím, bych případné pokračování ale znát nechtěl. 90% (09.03.2021)