Zvláštny deň

----- "Vždyť se chová tak vybraně, jako gentleman, nemůže to být ANTIFAŠISTA !" ----- Zvláštní den, natvrdo orámovaný přímým přenosem velkolepé přehlídky na počest oficiální návštěvy samotného Adolfa Hitlera ... zvláštní den, striktně oddělený neúprosným během času od včerejška i od zítřka ... zvláštní den, nečekaně významný pro dva ztracence ve vleku osudu ... zvláštní den, obtěžkaný nevyhnutelností věcí příštích - aniž by si byl vědom jejich dosahu. (02.09.2020)

Ač film využívá základních pravidel klasického melodramatu, je hustě protkán nitkami reality. Ukazuje na jednom činžáku všechno to fašistické davové šílenství a fanatické zbožňování duceho a Hitlera. Jestliže závěrečná proměna Antoinetty je až moc scénaristicky chtěná a neodůvodněná, nemůže už vymazat z paměti vynikající začátek (budíček ve fašistické rodině a odchod na přehlídku), taneční scénu či mletí kávy. (06.08.2009)

Zvláštny deň. Nielen pre pompéznu Hitlerovu návštevu Talianska, ale hlavne pre dvoch protagonistov tohto príbehu. Obaja uväznení vo svojich životoch sa náhodne stretávajú a prežijú neopakovateľné chvíle. Komorne ladený film je decentnou oslavou života, súznenia, túžbe po slobode a normálnom živote. Herecký koncert oboch významných hercov ozvláštní aj divákovi jeho deň. Film bežal v roku 1984 aj v našich kinách. (29.07.2017)

Zvláštní den je všedním dnem totality. Osvědčená metoda mikrosondy je očividně přivedena k jednomu ze svých dosažitelných vrcholů. Pro nás tragický osmatřicátý rok je pro tehdejší Řím dnem jedné z mnoha Hitlerových návštěv. Funkčně použité dobové týdeníky a mrazivá syrovost jejich komentářů se prolínají s fízlovským systémem bdělých domovnic. Nebýt odlišných znamení, log, znaků, jazyka (dokonce i typ interiérů je srovnatelný s tím, který byl v československé realitě běžný ještě během první poloviny šedesátých let) mohl by se člověk cítit opravdu doma, v naší předlistopadové minulosti. Vteřinové prolnutí dvou životních osudů - ženy z domácnosti a redaktora-homosexuála před vypovězením italskou formou někdejšího tzv. práva postrku - je ve svém jepičím štěstí ještě prchavější, než si uvědomují sami jeho aktéři. Špičkový výkon dua Lorenová-Mastroianni (jeden z posledních v jejich dráze) je nutno doplnit o ještě jedno jméno velikána. Je jím Ettore Scola, osobnost mladší generace italského neorealismu. Mladší v tomto případě neznamená horší a epigonský, ale svůj a dále rozvíjející a posouvající. Námětem, příběhem i celkovým vyzněním patří tento skvělý film k nadčasovým. (17.09.2007)

Tenkrát, v osmatřicátém, nadešel velký den. Přijede spřízněný vůdce spřátelené země a upevní se tak vzájemné pouto ve společném boji. A jednou na to budeme všichni vzpomínat... Anebo že by to bylo jinak? Je velká událost skutečně tak velká?, jak by i klidně mohl znít plakátový slogan zvoucí do biografu. Což se koneckonců dá přenést i do reálného světa, lze například srovnat s našimi spartakiádami (na ty se taky určitě těšilo spousta lidí a... netřeba opakovat slova), nechci však degradovat film na jedno mnoha reflexí krušnější minulosti, ta myšlenka funguje i apoliticky, kdy mě dělá potěšení nějaká událost, zatímco ostatní si v duchu pomyslí, co na tom tak asi vidím... Kinematografickým okem jde o opakování trendu pozdních filmů velkého dua Mastroianni-Loren: oba ztvárňují něco jiného, než by většina diváků čekala. Zvláště překvapí dámská polovina, kterou kdekdo včetně mne vnímá jako ztělesněnou atraktivitu, a v případě Marcella se v kontextu doby jedná také o jisté překvapení. Platí však to, co se mi u filmů vyplácí tak nějak všeobecně - a to, že je lepší dopředu nic nevědět, což zrovna v tomto případě úplně nevyšlo, přičemž bych nenašel velký zástup děl, u kterého se spoileruje s takovou chutí, bez uvědomění si, jak takové vyzrazení něčeho může zážitek ovlivnit. Kritickou i diváckou obec rád posílím v názoru, že ač děj nepatří k rozvrstvenějším, snímku to nijak neubírá, osobně jsem na to po celou dobu trvání ani nepomyslel. Kde hledat důvod? Pravděpodobně v přesném vystižení dobové atmosféry, konkrétně kombinaci dokumentárních obrazových i zvukových vsuvek s prostým popisem lidské mentality (aneb, stačí jeden další element v domě a o napětí a jakési dobrodružství je postaráno). Závěr nás po příjemně stráveném čase lehce zavane smutkem s přirozeně se nabízející otázkou "jak to asi bylo dál?". Z toho, co však vím, bych případné pokračování ale znát nechtěl. 90% (09.03.2021)