Brendan a tajemství Kellsu

Tomu tedy říkám poraženecký film. Mnohem nižší než cokoli temně středověkého typu Jméno růže. Nádherná, originální animace ve službě něčemu nepopsatelně poníženému, až tak rezignovanému, že to nedokáži ranému středověku odpustit. Bohužel se nám ty časy tak nějak oklikou vracejí... Už aby zase přišla renesance. (16.09.2012)

Kniha z Kellsu má být dokonale ilustrovaná kniha, která každého omráčí svou krásou a právě takový je pro mě celý film The Secret of Kells. Viděla jsem spoustu krásných animovaných filmů, ale tento je jiný, výjimečný, je to kouzelná poezie, která si vzala celou mou duši, jež zatoužila zmizet ve všech těch nádherných divech. (15.05.2011)

Nádherný příběh, který dopňuje nádherná, ač prostá animace, a skvělá hudba s irskými motivy. Příběh má pomalejší a humornější rozjezd (hon na husu), ale poté co Brendan vstoupí do lesa, tak lehký humor vystřídá fantaskní svět plný barev, který uchvátí snad každého. Každý detail příběhu má své místo a nic nikde nechybí, ani nepřebývá. Skvělí démoničtí Vikingové, veselí ilumináti, přísný opat, víla Aisling a v nespolední řadě dokonalý kocourek Pangur Ban. Nejlepší animák za poslední dobu, který jsem viděla. (21.10.2010)

Sbohem 3D. Vítej jednoduchá geometrická animace. První záběr filmu mě až vyděsil svou jednoduchou vizualizací. S každým dalším jsem si ale na svět obdélníků, ostrých hran a měkkých oblouků zvykla a spolu s úžasným příběhem, atmosférou, moudrostí a hudbou mi to celé přišlo jak vystřižené ze sna. Jsem ráda, za invenci, jsem ráda za originalitu a odvahu v animovaných filmech, ve kterých nejde o to, jak dokonale se postavy podobají reálným lidem. Naopak tady jsou hrdinové, ďáblové a zlosynové vyobrazeni jednoduše, mnohdy jen jako stín, a snad o to více děsivěji, či barvitěji. Kdo má rád fantazii, nezvyklé kresby a moudrost v pohádkách, které jsou mnohem více než právě pohádkami, ať sáhne po Brendanovi a tajemství Kellsu. (25.04.2011)

Zpráva o smrti kardinála Vlka přišla ve chvíli, kdy jsme se synovcem Bořivojem hleděli na The Secret of Kells. Animovaný film Tomma Moora je jedním z nemnoha případů, kdy církevní dějiny inspirovaly moderní dílo, které je harmonické, poetické a přitažlivé i pro děti tohoto věku, které církevní dějiny vůbec nezajímají - jako Bořivoj. Film přitom nelíčí harmonickou dobu: zlatý věk mnišského Irska se chýlí k pádu. Vikingové vtrhávají plenit a pálit. Mužové z klášterů řeší, co počít. Opat Cellach věří, že svůj Kells ochrání před Vikingy převysokou hradbou. Mnich Aidan míní, že je lépe připravit se na útěk do lesů a do nejistoty budoucích časů - a vzít do mošny to nejcennější: iluminované rukopisy, světlo moudrosti a krásy. Tak vzniká a tak je zachráněn kodex, známý jako The Book of Kells. Historické situace se nikdy neopakují doslovně; a přece dilemata a volby našich předků předobrazují dilemata a volby naše. Miloslav Vlk se na počátku devadesátých let ocitl v pozici podobné i nepodobné pozici opata Cellacha. Nepodobné, protože zlatý věk se zdál začínat - církve se zbavily komunistické poroby a po svatoanežské revoluci mnozí doufali v rechristianizaci národa. A podobné, protože nadějné vyhlídky se ukázaly iluzemi. Na jedné straně se vrátily anticírkevní předsudky, na druhé se projevilo vnitřní rozštěpení církevního prostředí. Vlastně rozštípání na mnoho frakcí, od mladých a praštěných reformistických radikálů (k nimž jsem sám patříval) až po zavilé a všehoschopné ultrakonzervativní katolikály, kteří mimo jiné ovládli pražskou Katolickou teologickou fakultu. Miloslav Vlk, od roku 1991 pražský arcibiskup, měl stát nad tím vším a vše to držet pohromadě. Nebyl jako opat Cellach v tom, že nechtěl budovat převysokou hradbu. Byl jako opat Cellach v tom, že tu tíhu nesl nesnadno, tápal v nepředvídaných situacích a zápasil se střídavým úspěchem. Ve filmu se opat Cellach tělesně víc a víc ohýbá pod tou tíží. Kardinál Vlk naopak jako by se narovnal v okamžiku, kdy z něj tíže spadla - kdy odešel "do penze". Tehdy začal mluvit jednoznačně, otevřeně a kriticky. Též kriticky na adresu dnešních nenávistných vln, které se falešně odvolávají na "křesťanské hodnoty" a volají po převysokých hradbách. Hlas emeritního kardinála zněl jako hlas rozumu, střízlivosti a milosrdenství - jako hlas skutečné duchovní autority. Když jeho hlas dozněl, nebudiž zapomenuto, v čem se podobal i mnichu Aidanovi: v lásce k iluminovaným rukopisům. Šedesátá léta totiž zčásti strávil bádáním nad Jenským kodexem. Zdánlivě je to paradox: katolík, budoucí kněz a biskup, psal o knize husitské. Ale Jenský kodex je také knihou o tom, co počít v ještě jiné době rozštěpení a rozštípání. Mimochodem, což zkusit příběhem a animací rozhýbat Jenský kodex? Byla by to i svérázná pocta Miloslavu Vlkovi. Napsal Martin C. Putna ve svém fejetonu v LN 21.3.2017 - nadpis zněl Kardinálův kodex (16.03.2012)