Lono

Upřímně ten film je hodně zvláštní. Fil jsem zhlédla, jelikož mě zaujal ústřední motiv, ale hned ze začátku mě zaskočila ponurá atmosfér, která je provázena celým filmem. Člověk má pocit, že spíš než děj samotný, na něj doléhá chlad. Na druhou stranu smekám před výkonem Evy Green, která ukázala, že není jen ta Bondova dívka. ale že umí i hrát a dřímá v ní talent. S hodnocením bych šla možná i výše nebýt toho závěru, ze kterého mám smíšené pocity... (08.10.2011)

Najprv si ujasnime jeden fakt. Eva Green je krásna a talentovaná herečka, ktorá filmu dodáva potrebný nádych romantiky i smútku. Ďalej treba do nebies vychváliť náramne fascinujúce pobrežie, opustenú atmosféru stiesnených, no zároveň útulných priestorov malej chatky a všetky ostatné okolia/interiéry natáčania. Spočiatku sa jedná o značne netradične poňatý film, ktorý diváka dokáže svojou nenútenou romantikou chytiť za srdce a potom.. mu ho ku koncu tak trochu bezcitne urvať. Spokojnosť bola nesmerná, až kým na scénu neprišla možnosť "genetickej replikácie" Tommyho a s ňou spojený stereotyp a sterotyp.. a.. Dej sa prestal posúvať, všetko mierne stagnovalo a počiatočné nadšenie v priebehu času vyprchalo. Škoda, naozaj veľká škoda. [MFF Cinematik 2011, PN] (15.09.2011)

Působivé obrazy chladného pobřeží, podivné bezčasí, oku lahodící pohled Evy Green, meditativní záběry, „vizionář“ za kamerou a do toho všeho fantaskní téma, kterak svého osudového muže přivede hlavní hrdinka na svět znovu, jako svého syna. I když venku pobíhají klony, všechno je jinak takové, jaké to známe. Navíc natočené tempem hlemýždě, který to zavřený v krabičce dávno všechno přestal pozorovat. Skutečný dramatický efekt se ke mně ale bohužel nedostavil. (31.08.2012)

V hlavní roli velké hluboké oči Evy Green a šnek. Lůno má stejnou krevní skupinu jako Kód 46 nebo Neopouštěj mě a v tomto subžánru poetické sci-fi z nedaleké budoucnosti/alternativní přítomnosti je asi tím nejkomornějším, co v poslední době vzniklo. Svoji meditaci nad oidipovským komplexem Fliegauf situuje na chladné pobřeží severského ostrůvku (?) působícího dojmem bezčasí a vytržení z reality, do které nás letmo zasazuje pouze zmínka o Japonsku. Veškeré pnutí ve filmu vychází z interakce dvou ústředních postav, jejichž vzájemný vztah postupně prochází několika odlišnými fázemi. Jak příběh pozvolna plyne ke svému nevyhnutelnému vyústění, začíná být jasné, že tím nejkrásnějším tady nejsou precizně komponované záběry přímořských pláží nebo stěží postřehnutelný, ambientní doprovod Maxe Richtera, ale skrz naskrz altruistické jádro filmu, v němž dochází k láskou motivovanému sebeobětování ve prospěch pokračování jiného, milovaného života. "I keep dying :-(" "Try again :-)" (01.08.2011)

U nezávislých filmů je někdy problém, že i sebelepší námět může v kombinaci s ubíjejícím tempem a absencí hudebního podkresu jednoduše nudit. To je tak trochu i případ Lůna. Meditační tempo sice nechává dost prostoru na třídění vlastních myšlenek, ale pokud už popáté sledujete ty samé statické záběry na moře, krajinu nebo dům na pláži, přestává to být účelné. Víc, než kdy jindy, jsem tlačil čas kupředu, protože mě zajímala až samotná závěrečná pointa. I ta se však ale dala víceméně předvídat už od poloviny filmu. Nerad to říkám, ale myslím si, že Hollywood by si s tímto tématem poradil lépe. Rozpačité slabší 3*. (30.11.2011)