Nehybná chůze

Ďalší Koreedov citlivý rozbor vzťahov niekoľkých postáv. Tentokrát takej štandardnej japonskej rodiny. Postupne zisťujeme kto s kým vychádza a kto nie. Žiadne veľké odhalenie sa nekoná. Dlhoročné konflikty medzi niektorými (hlavne medzi pyšným otcom a zamindrákovaným neúspešným synom) sú zjavné od začiatku. Na filme mi najviac vadilo vlastne to, čo je jeho hlavnou pointou. Že sa jednotlivé konflikty vôbec nevyhrotia v poriadnej hádke, aby sa nakoniec vzťahy trochu vyjasnili k lepšiemu. Práve naopak. Film nám ponúkne iba také nezúčastnené nahliadnutie do vzťahov, aby sme sa poučili, že ak sa sami aktívne nepokúsime na vzťahoch zapracovať, tak čas bude plynúť a nakoniec bude na akúkoľvek zmenu neskoro. Pointa síce pravdivá a silná, ale emocionálne ma tentokrát film nezasiahol. 6/10. (27.04.2019)

V prvom rade by som začal najskôr len tým, že obsah tohto filmu, je podľa mňa mierne zavádzajúcim, teda minimálne aspoň posledná veta, asi zrovna v takomto znení: „Počas víkendu sa pozvoľne začína odkrývať drsná a dlho potlačovaná pravda, ktorá odhalí skutočnú tvár jeho rodičov”. • Ja osobne som sa na to nechal celkom pozvoľna nalákať, aká vlastne drsná, či povedzme, dokonca i dlho potlačovaná pravda,  sa na mňa napokon vyrúti, no akosi som sa toho vôbec nedočkal, aj keď som si vskutku dosť často všímal, že atmosféra počas tohto víkendu, bola veľmi zvláštna, až by som normálne povedal, že atypická, no nakoniec som ani nič také nepostrehol, čo by ma tak strašne vyviedlo z rovnováhy. • Samozrejme, že niekdajšieho doktora Kyoheia Jokoyamu, teraz i mimoriadne mrzutého ded(k)a, jednoznačne trápilo množstvo všelijakých súvislostí z predošlých období, rovnako ako i jeho manželku Tošiko, ktorá sa absolútne nemohla zmieriť s určitou「udalosťou」z predchádzajúcich rokov, ktorá jej mimochodom, zrejme doteraz nedávala poriadne spávať, a v podstate sa to celé okolo nej neustále krútilo, pričom všetci prítomní členovia rodiny, sa budú rozprávať aj o trochu iných záležitostiach, napríklad, v krátkosti i o takom kendóu, alebo aj o tempure, na ktorom si i obzvlášť dobre pochutnajú hneď zo začiatku, no ani taká smrť, neostane úplne nepovšimnutou. • Skrátka, príbeh sa odvíjal v takom pomalom, rodinne založenom, "ozuovskom" duchu, so zaujímavým, hereckým obsadením, kde zase nikto z nich, príliš na seba nestrhával veľkú pozornosť, i keď predstaviteľ『lekára』, čiže, charizmatický, japonský herec, Jošio Harada, mal v sebe toľko charizmy, že by ju kľudne mohol všade navôkol seba rozdávať všetkým ostatným, tým som chcel povedať predovšetkým to, že pomaly ani nemusel zo seba vydať žiadnu hlásku, a predsa všetkých zvyšných ukecaných, naprosto zatienil, avšak, ak to tak môžem definovať? • Proste, každá z postáv mala dostatočne vyčlenený herecký priestor, ale musím následne skonštatovať, že som sa s nimi skoro nikam neposunul, ak aspoňže nepočítam záverečný epilóg, v ktorom bolo už vidieť a cítiť neuveriteľný posun vpred. • Od Chodenia a chodenia, som očakával oveľa viac, nielen, že sa bude iba Chodiť a chodiť.   (28.04.2023)

Můj kamarád, hajný z Brušovce, prodával na trhu dceřinu keramiku. Zastavila se u něj japonská rodina, a zatímco si rodiče vybírali, pokoušel se s dětmi navázat komunikaci, alespoň je rozesmát. I když se (podle jeho slov) stavěl skoro na hlavu, nepodařilo se mu to. Ano, Japonci jsou navenek, zvláště v rámci své rodiny, distinguovanější, to ale neznamená, že "rodinné problémy" (způsobené trvalou přítomností osob různého věku a pohlaví) jsou tu jiné. Koreedův film (na rozdíl od podobných filmů (třeba skandinávské provenience) je inteligentní, zbavený nepříslušných nánosů a vycizelovaný - to jsou znaky pokročilé kinematografie. (Připomíná mi to vtip: V Praze, po "sametu" chtěli mít anglické trávníky. Moc jim to nešlo a tak se obrátili na anglické odborníky. Ti jim poradili technologii. Odpověď byla, že tuto technologii již používají. A používáte ji již alespoň sto let?) Už jen zmínka k závěru, který je nejspíš obecně lidský (rodinně lidský): Nikdy své vztahy k rodičům nevyčerpáme. Vždycky zůstane nečo neprovedeného, nedořečeného... něco, co je možno napravit už jen v myšlenkách, ve filmu. (17.10.2019)

Japonci zase ukazují, že kromě bizarních filmů umí skvěle i ty niterné, konverzační, na první pohled s jednoduchým dějem, ale zásadní hloubkou. Takhle krásně ukázat nefunkčnost rodiny a přesto jasně potvrdit, že rodina je nezbytná, by nezvládl každý filmař. Ale Hirokazu Kore-eda si s tématem poradil skvěle. (26.07.2017)

Takové poklidné, pomalé, civilní i docela příjemné nahlédnutí do obyčejné japonské rodiny i japonské kuchyně... Příběh se však včetně ukrytého dramatu často odehrává jen kdesi v pozadí rodinných sešlostí. Uznávám, že Kore'edův filmařský styl má svébytné kouzlo, nejednou se spádem až k laskavému poetičnu, které podporuje sice velmi skromně využívaný, ale přeci hezký hudební motiv nebo také symbolický prvek žlutého motýla, s nímž do kontaktu pravidelně přicházejí zdejší děti. Cosi zajímavého jsem si v této místy skutečně až nehybně pomalé procházce určitě našel, asi nejvíc mě bavila postava dědy a poslední půlhodina přechází už do drobných zvratů, kdy se dočkáváme pár menších katarzí sledované rodiny. Některé scény s dlouhými záběry, ať už u moře nebo u hrobu (s osobitou tradicí zalévání náhrobního kamene), na mě směrem ke konci silně zapůsobily a pozvedly můj dojem. Jenže sám o sobě mě zmíněný styl s ukázkou toho, co Nehybná chůze zároveň až s málem dokumentární precizností po většinu času nabízí, nedokázal výrazněji přivést k nadšení. Ve spojení s loudavě plynulou gradací mi totiž celkem brzy zevšedněl. Nemohu tedy říct, žebych s tímto pomalým a zároveň dějově velmi úsporným pojetím rodinného dramatu sešel, novější Po bouři (2016) se mi od pana režiséra líbilo určitě víc. [65%] (23.09.2023)