Průvodce

Je to veľmi dobrá dráma z japonskej produkcie. Má výborný príbeh o violončelistovi, ktorý je hrdý na to, že môže byť členom orchestru, lenže ten je už čoskoro po jeho nástupe kvôli malému záujmu publika rozpustený a tak sa spolu so svojou manželkou presťahuje do svojho rodného mesta, aby tu začal nový život. Už čoskoro sa mu podarí nájsť prácu, ktorou je na jeho nepríjemné prekvapenie pomoc pri úprave zosnulých ľudí pred obradom, no aj kvôli finančným problémov jej aspoň skúsi dať šancu a postupne si ho to získa. Lenže táto práca nie je vo všeobecnosti moc obľúbená a tak sa to snaží tajiť, lenže v malom meste to moc nejde. So spracovaním som dosť spokojný. Už od samotného začiatku to pôsobí skvelým dojmom, ideálne zoznámenie s hlavným hrdinom, jeho nadovšetko milujúca manželka, ktorá je mu nesmiernou oporou za každých okolností, ale samozrejme hlavne samotná práca, ktorá minimálne vo filme pôsobí skutočne mimoriadne a navyše je tu skvelo podaná aj premena hlavnej postavy od začiatočníka, čo prinesie aj viacero vydarených vtipných situácií až po prvotriedneho profesionála, páčili sa mi aj samotné rozmanité obrady a chválim aj tie pracovné vzťahy, spoločné scény dvoch, troch pracovníkov firmy sú tiež plnohodnotnou súčasťou filmu. Takže hlavne prvú polovicu filmu tomu nemám čo vytknúť, všetko je úplne ideálne. Ale v druhej sa to predsa len o niečo zhorší, hlavne mi až tak moc nesadol ten kontrast v pohľade na túto prácu, na jednu stranu pôsobí tak vznešene a pritom ostatní ľudia sa k nej stavajú s odporom, čo tu má veľký priestor a navyše časom cítiť, že to už prakticky ani nemá čo nové ponúknuť, takže už to nepôsobí až tak perfektne ako prvá polovica, ale aj tak je to stále výrazne nadpriemerná kvalita s množstvom výborných scén. Herecké obsadenie je veľmi dobré, sympatický Masahiro Motoki v hlavnej úlohe, moja obľúbená Ryoko Hirosue ako jeho manželka, obe skvelé postavy spolupracovníkov a viacero slušných vedľajších postáv. Réžia a technická stránka sú perfektné, tu po celý čas cítiť, že je to skutočne prvotriedna práca, takže nemám problém. A k tomu aj vydarená hudba. Keby bol celý film ako prvá polovica, tak neváham s plným hodnotením, tá je skutočne skvelá, kvôli tej druhej už síce dávam menšie hodnotenie, ale aj tak som veľmi spokojný, výborný zážitok, ktorý si určite ešte pár krát zopakujem. 81% (07.04.2013)

Docela milé japonské drámko, které se slušným nadhledem pojednává o přípravě na věčnost, kam všichni musíte. Já osobně plánuji nesmrtelnost. Docela rád jsem si rozšířil obzory a koukl se, jak taková příprava na věčnosti probíhá v zemi s největším počtem sebevrahů. U nás proběhne pitva, tělo samozřejmě pořádně oteče, proběhne vycpání slámou a mírná úprava obličeje, aby okruh nejbližších dotyčného člověka alespoň trošku poznal. Poté hurá do pece. To v Japonsku se tomu přikládá jiná váha, takže pokud mi to s tou nesmrtelností nevyjde, tak se rozhodně vydám umřít do Japonska. Abych pravdu napsal, tak jediné co na mě udělalo dojem byly veškeré obřadní rituály. Všechno ostatní, jako například osobní život a filosofické úvahy, to všechno šlo velkým obloukem kolem mě. Úplně nejvíce se mi líbil téměř závěrečný prostřih doplnění luxusní hudbou. Celkově ve filmu nespatřuji zázrak světové kinematografie. O žádný průser se ovšem taky nejednalo. Slabší 2*. (15.07.2013)

Neveríte, že aj smrť môže byť krásna? Resp. že aj rozlúčka so zosnulým má svoje čaro a krásu? V Sprievodcovi nám to režisér Takita ukázal. Neha, láska a úcta - to sú faktory, s ktorými sa hlavný predstaviteľ Daigo Kobajaši lúčil so "svojimi" mŕtvymi. ... Clivé tóny violoncella pomáhali priblížiť atmosféru smútku, ale napodiv pre mňa boli najsilnejšími časťami filmu tie, ktoré sa odohrávali v hlbokom tichu a mlčaní ... (15.10.2010)

Velmi zvláštní film tenhleten Okuribito. Na jednu stranu v něm je spousta nenásilně vložených vtipů a zábavy a na druhou stranu v některých scénách je to neuvěřitelná citová ždímačka a doják, který ale asi zapůsobí jen na určitého člověka s určitými předpoklady tak silně, aby dal rovnou pětku. Je tu všechno co se týká práce pohřební služby a jejího nejnovějšího zaměstnance Daiga, který ani neví nejdřív do čeho to vlastně jde, aby se ve výsledku změnil jeho pohled na život a na vlastní minulost a jeho život dostal nějaký nový smysl. Pochopitelně jsou tu i předsudky lidí vůči pracovníkům pohřební služby a následné problémy ve vztazích se sousedy i vlastní manželkou, ale ve výsledku to vyzní velmi pozitivně i přesto, jak dojemné a smutné to nakonec je. K tomu se nedá už nic moc dál psát. Pro mě osobně to mělo ještě mnohem silnější účinek díky určitým osobním důvodům, takže bych nemohla jít níž než na pětku, protože jsem brečela jak želva, ale jsem si jistá, že divák co se dokáže vcítit do filmu by tomu stejně tu nejmíň čtyřku dal :). (02.04.2011)

V této zemi, kde se pohřbívá stále častěji bez obřadu a pokud s obřadem, pak většinou v podobě několika oddeklamovaných básniček kdesi v kremační síni, by si film jako Okuribito zasloužil zvláštní pozornosti. Leccos v ději je předvídatelné a japonský humor(?), který snímkem tu a tam probleskne, taky nemusí být našinci blízký (alespoň mě tedy spíš uváděl do rozpaků), ale dokonalá katarze na závěr tyto drobné nedostatky dostatečně vykoupí. Vedle posledního momentu, mě ještě jeden okamžik zvláště zasáhl: když se uřícení zřízenci pokoušejí hodit tělo do rakve jako pytel brambor (poté, co je už divák důvěrně seznámen s krásou tradičního „vrakvovacího“ rituálu). Říkal jsem si pak ve vztahu ke své vlasti: tam, kde se takovou pohřebáckou ležérnosti zachází s mrtvými, bude se bez úcty zacházet i s živými. Nejdřív se starými a s těmi v mateřském lůně čekajícími, ale nejen. Když vzpomenu, jak se v nemocnicích a DD často jedná s pacienty, kteří už se nemohou postavit na nohy, je mi těžko. A přitom třeba takové sprchování stařenek a stařečků nemusí být mechanický, rutinní úkon připomínající umývání nádobí, nýbrž - svým způsobem posvátný - akt služby. Už jsem byl svědkem obojího přístupu. Každopádně díky za tento film a za to, že člověku vrací téma v Čechách i Japonsku tabuizované před oči. Jinak pro kontrast je možno si přečíst Waughovu jedovatou grotesku o pohřbívání v Hollywoodu „Drazí zesnulí“ (The Loved One). Zajímavé by mohlo být i srovnání s – u nás žel málo známým - filmem Barmská harfa od Kona Ichikawy, kde se též, byť v úplně jiném kontextu, představují témata povolání a pohřbívání. [Více v "deníčku" na profilu.] (04.02.2011)