Walking Too Fast
Réžia:
Radim ŠpačekScenár:
Ondřej ŠtindlKamera:
Jaromír KačerHudba:
Tomáš VtípilHrajú:
Ondřej Malý, Kristína Tormová, Martin Finger, Luboš Veselý, Lukáš Latinák, Barbora Milotová, Oldřich Kaiser, Ivana Uhlířová, Iva Pazderková, Jana Janěková (viac)Obsahy(1)
Československo, 1982. Totalitní režim se zdá jako nekonečný a neukončitelný. Antonín, příslušník tajné policie, je vnitřně neklidný, možná až psychopatický násilník, plný neartikulovaného vzteku a zoufalství. Znuděný vším okolo sebe nasměruje své démony ke zdánlivě čistému, spíše ale neuchopitelnému bodu – k mladé ženě Kláře. Není to láska ani jiný druh čisté vášně – pouze spalující touha po iluzi útěku z šedivé klece a nudy. Antonínova nesmyslná snaha získat Kláru pro sebe ho obrací nejen proti tradičním nepřátelům režimu, ale i proti vlastním lidem a systému samotnému. Pokud ale Antonín porušuje pravidla organizace, jíž slouží, není to gesto občanské nebo dokonce politické – je to vzpoura čistě osobní a zběsilá. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (687)
Už dlho si nepamätám český/slovenský film s tak dlhou stopážou a rovnako dlho si nepamätám, kedy naposledy nechali tvorcovia rozprávať slovenského herca v rodnom jazyku. Samozrejme to isté platí i pri obsadení českých hercov v slovenských filmoch. Je to správne, pretože Slovákov žijúcich v Čechách a Čechov žijúcich na Slovensku sú desaťtisíce. Utiahnuť takmer dva a pol hodinový film sa napriek tomu podarilo so cťou. Akonáhle sa Ondřej Malý zohne nad páskový magneťák, automaticky nás napadne porovnanie s oscarovým nemeckým filmom Životy tých druhých. Až k takým kvalitám to R. Špaček nedotiahol, ale aj tak sa jedná o jeden z najlepších filmov z našich končín za posledné roky. Fantastické herecké výkony predvádzajú mnohé, pre poniektorých nové tváre českého i slovenského filmu. O.Malý stvárnil eštebáka, ktorému začína hrabať, veľmi vierohodne a v mnohých polohách a gestách mi pripomínal K. Rodena. Jeho protipólom je skvelý L. Latinák, umiernenejší eštebák, ktorý je vtipný a nedovolí nikomu šahať na Ringa a Olympic. Rovnako výborná je Farkašová, ale i manželka nepohodlného občana, ktorá "odhalí" neveru a divák zlízne odmenu v podarenej scéne v kuchyni za stolom s nevhodným podnázvom "promiň". Film má celkovo pozerateľný look i hudbu, ktorá je pridaná s citom a s ohľadom na to, aby čo najlepšie pomohla danej scéne vyniknúť. Chýbalo mi pár scén, kde by posadnutosť eštebáka mladou slečnou bola viac podchytená, pretože záver v jazere potom nevyznel až tak vierohodne. PS: Neviete v ktorom lese ostal pripútaný Latinák? Už musí byť hladný...80% ()
Iritující svou explikativností (řekne se vše, co se musí; ukáže se vše, co se ukázat má - a nic navíc) aneb rádobynekompromisní film pro komformisty, kteří jsou neradi vytrháváni z konceptu, ale rádi žasnou nad tu pozornost odvádějící kompozici a tam zase drsnosti v mezích českého filmu. Nevzpomínám si, kdy mě nějaký český snímek natolik krkal tím, že se vždy uchýlil k té nejjednodušší variantě, a tak - postava má lepší náladu, oblečeme ji do teplejších barev; postava má psychické problémy, zvýrazníme ruchovou stopu. To vám fakt všem stačí, že film nemá retro háv a není tragikomedie, už nesejde na motivovanosti postav a kauzálních vazbách mezi scénami, laciné efektnosti? Kde kdo vzal ten nesmysl o drsné postavě, když jde o dalšího chcípáčka (bacinká se do hlavinky o umyvadlo a hrábne mu, dýchá do pytlíku a na konci přebrodí řeku, protože na druhé straně je koncert WWW), jehož vývoj je navíc zcela nekonzistentní a jako hajzl se chová jenom v případě, když to filmu potřebuje? Jo, a proč jedna postava nosí u sebe celou dobu sprej? Aha, aby mohla něco v závěru nasprejovat na zeď ložnice druhé. A takhle vykonstruované a při zamyšlení nefunkční je v té přeceňované a nesoudržné artistní nudě vše. Přitom to není vůbec drsné a nesmlouvané, právě naopak - sex zůstává v elipsách, když dojde k násilí, tak to je buď skryto ve tmě a pro odlehčení zakončeno rádobyvtipnou hláškou ("Ukaž občanku, sračko!"), nebo je patrná neskutečnost (pálení cigaretou). Na ten opravdu účtující český biják stále čekám. ()
Některé filmy zalijí diváka štěstím, jiné ho chytnou za flígr a rozmlátí mu ksicht. Z obou možných poloh – ať hrabalovsky pábitelské, či klímovsky sebezničující – patří Pouta do druhé skupiny, tzn. do stejný kategorie jako rumunský zázrak 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny nebo polské filmy morálního neklidu Krzysztofa Kieślowského. Z krátkodobého hlediska může takový zážitek přinášet negativní pocity a jen zdvořilostní potlesk po skončení, ale na rozdíl od prvoplánového dojetí si udržuje trvanlivost. Asi nejlépe by Pouta mohlo vystihnout klišé - zalézt pod kůži. Takhle nějak mohly vypadat Kawasakiho růže, kdyby měl Hřebejk s Jarchovským koule a o kousek víc talentu. ____ Postavit vedle sebe Kopfrkingla a Antonína znamená odhalit rozdíl mezi nacismem a komunismem. Nacismus byl už od začátku špatnou ideou, musel být proto zakryt římskou dekorativností a klamem, a tak i Kopfrkingl, okázalý nekuřák a abstinent, demonstrující svou citlivost vztahem k hudbě, zůstával na povrchu uhlazený a kultivovaný, zčernaný však uvnitř. Obráceně je to u Antonína, navenek hrubě jednajícího mizery, který nezná lítost a přitahuje zlo jako roje much, ovšem s duší přece ne tak zkaženou. Kdyby se dušezpytné oko pátravě zahledělo na úhel čelisti a křivku úst, mohlo by v Antonínovi možná objevit nejen jakousi chladnou a sobeckou tvrdost a snad i něco kočičího, to jest trpělivost a krutost, ale i rebela a jednoho z mála hybatelů v normalizační šedi. Antonín je mimo jiné člověk, který se pokouší pro sebe z té doby nějaký příběh vyrvat. Tenhle jistým způsobem autentický a hluboký impuls je v něm ale neodstranitelně kontaminován fízlovstvím a nudou, které ho už stihly prostoupit a rozežrat – neboť kdo pracuje se strojem, začne se mu sám poněkud podobat –, což spolu s jeho temnou vnitřní dispozicí dává jeho revoltě hnusnou a někdy i strašnou podobu. Ale pořád je to revolta, Antonín se v tom nevyžívá s takovou grácií a šarmérstvím jako Rudolf Hrušínský v Kopfrkinglovi, který má svou práci opravdu rád. Jenže tentokrát víc než kdykoliv předtím šlo o lidské životy. ____ Na rozdíl od seriálu Vyprávěj, jejímž tvůrcům posílali přizdisráčský nostalgici rekvizity, co mají uložený na půdě, nejsou Pouta nějakým dobově věrným muzeem osmdesátých let, kam se lidi budou chodit dívat na všechny ty kostýmy a sestřihy. Vypráví se tu univerzální příběh, kde cpaní rekvizity do prvního plánu a zastiňovat jimi postavy nemá co pohledávat. Nota bene se každé vyjádření, které zatouží být současně uměleckou výpovědí, musí od explicitností a doslovností co nejvíce oprostit. Nazval bych proto Pouta „okrajovostí děje“, neboť Antonín se nezúčastní žádné z velkých a slavných bitev, které lide znají ze školních hodin dějepisu, ale jen okrajových akci. Více něž kde jinde tu platí Holanovo: „Nic jsou mu dějiny – srdce jeho tluče jen v malých příbězích.“ Přijde mi to jako ideální volba, umístit film někam mezi ikony, které se přímo váží ke skutečnosti, a symboly, které jsou s to nést i velmi abstraktní myšlenky. Postavy zde nemají žádné reálné předobrazy a jejich příběh určitě není příběhem politickým, nejednou upomenou francouzské kriminálky nebo americký film noir. Politika jen vyhrocuje dilemata, která musí hrdinové řešit, dilemata, která zdaleka nejsou svázána s dobou a místem děje. ____ Výjimečné je vše, k čemu neexistuje ekvivalent, a protože Pouta se čemukoliv z porevoluční české kinematografie vymykají, jsou výjimečná. Nejde tu o to zvolat: „ukažte mi film tak dobrý jako Pouta“, ale o skromnější: „ukažte mi film připomínající Pouta“ (nämlich to samý platí o Tarkovském, kde není problém v tom, že by tu nebyl nikdo tak talentovaný, ale v lapidárnějším, že se nikdo jako on nepokouší točit). Pouta se liší. Je to film především konceptuální, dramaturgicky precizně vymyšlený a posléze zrealizovaný mechanismus, v němž vše má svůj účel. Vše očividně podléhalo dlouhým diskusím: fízlovský dialogy, syntetická hudba, industriální lokace zatavený v uvážlivých záběrech, neokoukaní herci či úžasná kamera – nemůžu vyhnat z hlavy scénu na střelnici, kde Kaiser s Antonínem zmizí na chvíli ve tmě a záhy se vynoří, střelbě v ústrety. A samozřejmě Ondřej Malý, který vypadá jak Francouz Houellebecq a osudem připomíná Rakušáka Waltze. V Americe by vyinkasoval Oscara, u nás se musí spokojit se Lvem. Což ovšem pořád není málo. ____ Jednou bych se rád dočkal Bonda, kterému takhle rupne v kouli. Takový kacířský sebepřelomení bondovského vesmíru. Něco jako když Kevin Smith mluví o hobitech z trojky Pána prstenů, kteří si podle něj měli v závěru navzájem vykouřit, poněvadž už bylo beztak vyděláno. Prostě udělat takový gesto, lepším divákům vstříc. () (menej) (viac)
V posledních dvaceti letech jsme si zvykli, že hra s psychologií v českých filmech moc nefunguje. Když měli herci říkat "miluju tě", "nenávidím tě" nebo prosté "jdi do hajzlu", tak to buď vzbuzovalo úsměv, nebo to bylo trapné. Jako by režisérům bylo trapné v českém prostředí přenášet na plátno "velké" city. Pouta tohle prokletí prolomila a jako psychologický thriller fungují na jedničku. Většinou neznámí herci jsou do posledního perfektní a Ondřej Malý v hlavní roli dokonce předvádí jeden z nejlepších hereckých výkonů v porevolučních filmech. Jeho hrdina Antonín je v podstatě záporák, ale jeho chování je v každé chvíli pochopitelné (nikoli ospravedlnitelné). Vůbec celé prostředí komunistického Československa a praktik StB je tu ukázané velmi přesně a efektně. Určitě nejsem jediná, kdo bude Pouta přirovnávat k Životy těch druhých, ale tenhle příběh je ještě mrazivější a má méně pozlátka. Škoda je jen dvou věcí - scénář je chvílemi až moc samožersky filozofický (vzpomeňte si na slogan na plakátě k filmu) a závěr jaksi nemá silnou pointu, na kterou se celou dobu těšíme. Ale je skvělé vidět, že se české filmy znovu vracejí na evropskou úroveň. ()
„My mu pomôžeme. Sme predsa ako rodina. Jedine, že by zabudol, že už k nám nepatrí. Že už nie je rodina. Takým ľuďom my nepomáhame. Takých ľudí my trestáme.“ Neviem to vysvetliť, ale toto bol asi jeden z technicky najdokonalejších a „obecne“ najsebavedomejších českých filmov, aké som kedy videl. Musím sa ale trocha sklamane priznať, že som čakal niečo iné. Neviem, čo presne... možno viac trilerové. Scenár mi pripadal miestami predsa len už troška prekombinovaný (alebo naopak príliš jednoduchý?) a dĺžka ma zaskočila – čakal som hodinu a pol a ono PÁN PRSTEŇOV. Napriek tomu ťažko niečo výraznejšie kritizovať: výborné dialógy, kvalitné postavy, silné scény (tá v lese) a vynikajúce herecké výkony (hlavne Oldřich Kaiser). Tento film nemá žiadnu KLADNÚ hlavnú postavu: hlavným „hrdinom“ je nepredvídateľný psychopat, ktorému ruplo v debne. Toto bol od tvorcov riskantný krok, ale cholerik Malý to ustál. I vďaka nemu to v konečnom dôsledku ustál tiež samotný film. ()
Galéria (46)
Zaujímavosti (18)
- Scény, kde Antonín (Ondřej Malý) sedí na pilíři a hází lahev do vody, vystupuje z auta na mostě nebo v závěru filmu vstupuje do řeky, byly natáčeny v Kralupech nad Vltavou, a to pod městskou lávkou, na Masarykově mostě a v Kralupské tůni na lobečské straně Vltavy. (Wisborg)
- Ve filmu uslyšíme několik undergroundových hudebních nahrávek, které byly v době filmového příběhu (1982) totalitním režimem zakázány. Mimo jiné jde o kapelu Plastic People of the Universe a písničkáře Karla "Charlieho" Soukupa (jeden z mluvčích Charty 77, kterému roku 1982 agenti STB v podstatě nařídili emigrovat z Československa a později žil v australské buši jako poustevník). (Hannibal1913)
- Scénář filmu vznikal během osmi let, první verze začal scenárista a filmový publicista Ondřej Štindl psát koncem roku 2001. (Ded@M@tes)
Súvisiace novinky
Soukromé „topky“ předních uživatelů ČSFD.cz
Jak jde čas, některé filmy přirůstají k našim srdcím a získávají na hodnotě, jiné naopak můžou zapadat prachem, i když nás v době svého uvedení nadchly sebevíce... Zde vám přinášíme přehled… (viac)
Reklama